Astrologie Astronomie Bankovnictví Biologie Botanika Cirkev Cizí slova Digitální technika Digitální fotografie Digitální televize Elektronika
Evropská unie GPS navigace Historie a dějepis Chemie Informační technologie Kancelář Kominictví Kosmetika Lékařství Německý jazyk Osobnosti světa Osobnosti vědy
Právo a zákon Psychologie Škola Telekomunikace Videotechnika Výchova Vzduchotechnika Wifi technika Zbraně Zdravá výživa Zdravotnictví Zubařství
   
Výpis pojmů v modulu [osobnosti_vedy] od: 1 záznamu

Nikola Tesla
Srbský fyzik Nikola Tesla, jeden z největších mozků v dějinách lidstva, se narodil 10.července 1856 ve vesnici Smiljan, v Lice, oblasti ležící v tehdejším Rakousko-Uhersku a dnešním Chorvatsku.Jeho otcem byl pop Srbské pravoslavné církve Milutin Tesla, matkou Djuka Tesla, roz.Mandić.Kromě Nikoly měli ještě jednoho syna a tři dcery.Narozdíl od otce, který zemřel když byl Nikola ještě studentem, měla matka to štěstí a dožila se synovy světové slávy.

Nikola základní školu dokončil ve Smiljanu, Nižší reálné gymnázium v nedalekém Gospići.Rodina se poté stěhuje právě do Gospiće a Nikola se stává studentem Vyššího reálného gymnázia v Karlovaci.Už jako dítě vykazoval sklonost k vědě, většinu času trávil čtením knih v otcově rozsáhlé knihovně.Po maturitě onemocněl cholerou, několik týdnů se pohyboval na hranici mezi životem a smrtí, v rekonvalescenci strávil celý rok.

V roce 1875 se stěhuje do Rakouska a stává se studentem elektrotechniky na Polytechnické fakultě ve Štýrském Hradci.Byl výtečným studentem, mezi kolegy i profesory byl velice oblíben.Byl nesmírně inteligentní, sečtělý, přátelský, měl veliký smysl pro humor a byl neskonale hodný.„Pro druhé by se roztrhal,“ napsal při vzpomínkách na Teslu prof.Pöschl.Už tehdy se v zasvěcených kruzích začalo šířit, že je géniem.Po smrti svého otce však zůstal bez finančních prostředků.Z toho důvodu opouší studia v Rakousku a pokračuje v nich v pro život znatně levnější Praze.Toto město si velice oblíbil pro „Příjemnou mentalitu zdejších lidí, která mu svou bezprostředností a otevřeností připomíná srbskou,“ jak říkával.Bohužel nepodařilo se mu sehnat dost peněz ani na to, aby dokončil studia v Praze.Mezi lety 1881 a 1882 žije v Budapešťi kde mu bylo nabídnuto místo v Centrálním telegrafickém úřadu.Zde začíná kariéra jeho velkého vynalézání, podařilo se mu sestrojit přístroj pro zesílení hlasu v telefonu.Při jedné z procházek budapešťským parkem dochází ke zlomu v jeho profesionální kariéře.Podle výpovědi svých přátel tam upadá do transu, začíná recitovat verše z Ghöetheho Fausta a cosi holí kreslit po zemi.Sám pak řekl, že se mu zobrazila myšlenka o vytváření točivého magnetického pole.Svůj nápad konzultoval s profesorem Pöschlem, ten mu na to řekl:„Pan Tesla možná uskuteční velká díla, ale toto se mu nikdy nepodaří. Znamenalo by to přinutit sílu podobnou působení zemské tíže, která působí jedním směrem, k tomu aby se přetvořila v sílu otáčivou. Bylo by to perpetum mobile, tedy nemožná idea.“ Tesla v první chvíli opustil pod vlivem profesorovy autority svou myšlenku, brzy však došel k přesvědčení, že měl pravdu, a pustil se znovu do práce.

V roce 1883 přichází nabídka z pobočky Edisonovy Elektrické společnosti v Paříži.Tesla zde ono točivé magnetické pole skutečně konstuuje.Ve Francii příliš dlouho neohřál, jeho genialita byla brzo zpozorována a společnost mu nabízí, aby se přestěhoval do jejího sídla v New Yorku, kde by se živil vynalézáním v Edisonově laboratoři.Tesla pozvání rád přijímá.V roce 1884 se do USA stěhuje a velice brzo dochází k epochálním objevům a vynálezům ve fyzice a elekrtotechnice.Střídávý proud, indukční motor, transformátor proudu vysoké frekvence atd. Za pouhý rok zkonstruoval čtyřiadvacet nových typů strojů, které měly vystřídat staré.Teslovy konstrukce byly jednodušší, dokonalejší, levnější, lehčí a měly mnohem větší výkonnost.

Brzy však mezi Teslou a Edisonem dochází k roztržce, která vyústila v Tesluv odchod ze společnosti.Důvody k odchodu byly dva.Za prvé Tesla nebyl spokojen s pracovními podmínkami.Často v laboratoři zůstávál od půl jedenácté dopoledne do pěti ráno.Poslední kapkou bylo, když mu Edison nevyplatil slíbených 50.000dolarů za vykonanou práci.Druhým, zřejmě hlavním, byl fakt, že dva velikáni nemohli pracovat jeden vedle druhého.Zásadně se totiž lišil jejich pohled na cestu, jakou by se měla ubírat moderní fyzika.Tesla založil vlastní společnost s názvem „Tesla Arc & Light Co.“Začíná vyrábět první motory střídavých vícefázových proudů.Svůj první patent přihlásil Americkému patentovému úřadu 6.5.1885.Dal mu název „Komutátor pro elektrické dynamo stroje“ Brzo přichází i nové patenty.Mezi lety 1887 a 1890 patentoval své nejznámější vynálezy z oblasti vícefázových střídavých proudů.Vyrábí celou řadu elektromotorů a generátorů na tento proud.Kromě dvoufázového patentoval i třífázový indukční motor, který má dodnes v průmyslu největší význam.Vždyť nejméně devadesát procent všech motorů používaných v průmyslu připadá na tento druh.

Veřejnou prezentací svých vynálezů v Americkém institutu elektroinženýrů v roce 1888 nazvanou „Nový systém motorů a transformátorů střídavého proudu“ vyvolává pravý šok, někteří lidé freneticky aplaudovali a vyvolávali Teslovo jméno, jiní omdleli, další ho zas nařkli z čarodějnictví.Odbornící ale věděli své.Ihned po prezentaci firma Westinghaus odkoupila sedm Teslových patentů.Na jejich základě a s Teslovou pomocí na Niagárských vodopádech vybudovala první elektrárnu na střídavý proud na světě.15.11.1896 byla spuštěna a první elektrizované město se stalo kanadské Buffalo.

Po slavné přednášce v New Yorku je ihned pozván do Londýna a požádán aby totéž přednesl tam.Bylo mu umožněno aby své znalosti prezentoval na půdě Faradayovy laboratoře, což byla ohromná čest.O úspěchu, který v Anglii vyvolal, nejlépe svědčí článek ze zítřejšího vydání listu Times: „Jestli něco mohlo vyvolat vlnu nadšení a zájmu o elektřinu byla to včerejší přednáška, kterou velevážený pan Tesla obšťastnil učené posluchače z Královské akademie.Jeho pokusy otevřely nejen nová nesmírně bohatá pole pro další odborné badání, ale otevřely i naší mysl pro zcela nové chápání fyziky jako takové.Práce pana Tesly nachází se na hranici, kde se elektřina, světlost, teplota, chemická afinita a další druhy energie prolínají.Když se člověk nad jeho pokusy zamyslí, pochopí jak zastaralé jsou zavedené demarkační linie, vše se pod Teslovýma rukama slilo do jednoho celku.“

Tesla se tady nezastavil.Začíná vynalézat a patentovat i v oblasti rádio-techniky a rentgenových paprsků.Jako první člověk ukázal na jejich škodlivost pro lidské zdraví.Objevil i nový způsob elektrického osvětlení - vzduchoprázdné skleněné trubice v silném vysokofrekvenčním poli svítily.Toto osvětlení se však pro malou účinnost nevžilo.Objevil i fyziologické účinky střídavého proudu vysoké frekvence.Geniálním vynálezem byl Teslův transformátor bez železného jádra, který představoval v oboru vysokofrekvenčního elektromagnetického pole objev zásadního významu.

Roku 1894 postavil Tesla vysílací radiostanici a konal s ní četné pokusy.Kromě toho pracoval na problému využití oscilátoru pro vícenásobnou telegrafii a telefonii a zkoumal povahu elektřiny.Vyřešil i problém bezdrátové telegrafie ve všech základních principech a prokázal možnost telekomunikace na velké vzdálenosti.Už tehdy bylo možné využít jeho poznatky průmyslově, ale Tesla měl jiné cíle: šlo mu především o přenos elektrické energie bez drátů!Po dvou létech práce zkonstruoval loď, která se dala řídit na dálku.Pohon obstarávaly akumulátory.Nikdo o ni však neprojevilo zájem.

V roce 1897 zahájil Tesla přípravy ke stavbě velké radiostanice v Coloradu.Anténa stanice byla vysoká sedmdesát metrů. Podobná byla i přijímací stanice vzdálená od vysílací tisíc kilometrů.Už tehdy uveřejnil svou vizi, co všechno by mohla lidstvu poskytovat velká radiostanice: měla sloužit k přenášení hovorů a hudebních pořadů, mohla řídit loď bez kompasu a zjišťovat její polohu, vzdálenost i rychlost, mohla přenášet texty i jiné psané doklady na dálku.Dnes už je to všechno uskutečněno, tenkrát to lidem připadalo jako nesrozumitelné fantazírování.

Tesla však šel ještě dál.Vyzkoušel princip, který ho přivedl k názoru, že lze dosáhnout spojení s jinými planetami.Uvažoval takto: máme-li vysílač o výkonu 1000 kW a využíváme tuto energii za jednu sekundu, dostáváme energii tisíc kilowattsekund.Využijeme-li však tuto energii v impulsu trvajícím tisícinu sekundy, dostaneme impuls o výkonu miliónu kilowattů.A právě na tomto principu byly po druhé světové válce vyslány signály k Měsíci a na základě časového rozdílu vyslaných a přijatých impulsů byla zjištěna jeho přesná vzdálenost od Země.

Při svých pokusech v Coloradu používal Tesla hlavně elektromagnetické vlny větších délek, které později pomohly uskutečnit radiotelegrafické spojení přes oceán.Posléze během let 1901-1905 staví Tesla na Long Islandu radiostanici se zvláštní anténou hřibovitého tvaru o průměru dvaceti metrů a výšce padesáti sedmi metrů.Dokončení stanice však už bylo nad Teslovy síly, neměl další finanční prostředky.Za první světové války ji dalo zničit americké ministerstvo obrany, aby nemohla sloužit nepříteli.

S více než 700 patenty je Nikola Tesla spolu s Faradayem považován za nejplodnějšího vynálezce v dějinách.Na jeho počest dostala fyzikální jednotka magneticé indukce název po něm – Tesla(T).Dodnes je jediným Slovanem po kterém se jmenuje fyzikální jednotka.

V souvislosti s Teslou nelze nezmínit se o jeho takřka mnišském životě.Jediné děvče, které kdy miloval, žilo v jeho rodné vsi Smiljan.Jejich platonický vztah skončil, když se odstěhoval do Gospiće.Ještě během studií se rozhodl, zasvětit svůj život vědě.„Ženy by mi jen odváděly pozornost od vědy a já bych se nemohl plně věnovat svému poslání,“ říkával.Podle neověřených informací se dokonce nechal vykastrovat.Moc pro něj neznamenaly ani peníze.Už jako dítě, když mu přebývaly školní pomůcky, rozdal je svým chudým spolužákům.Když povyrostl a hrál se svými přáteli karty, nikdy případnou výhru nepřinesl domů, vše vždy poctivě rozdal nemajetným sousedům.Největším důkazem jeho vztahu k penězům byl moment, kdy za svou práci získal od firmy Westinghaus slíbený šek na milión dolarů.Přišel pak za ním sám majitel firmy George Westinghaus a řekl: „Pane Teslo, šek který jsme vám dali je samozřejmě krytý, ale naše firma je momentálně ve velké finanční tísni a jestli vám jej budeme muset proplatit zbankrotujeme.“ Tesla nemrkl okem, před svědky vytáhl šek z kapsy, roztrhal jej a řekl:„Peníze jsou jen peníze, spousta dobrých lidí kvůli mě přeci nepříjde o práci.“ K zajímavostem z jeho osobního života patří i skutečnosti, že byl striktním vegetariánem a trpěl silnou bakteriofóbií, kvůli které nevycházel ven bez rukavic.

Tesla nebyl jen průkopník využití střídavého elektrického proudu. Je autorem mnoha vynálezů, které reprezentují několik desítek tisíc stran textu a za nimiž se skrývá neúnavná práce mnoha let jeho plodného života.

Dnešní mladá generace o mnoha z nich neví, neboť nachází ve svých učebnicích u Teslových vynálezů jiná jména, těch, kteří je upravili a přizpůsobili pro nové využití.Tak objev točivého magnetického pole byl přisouzen Ferrarisovi, fyziologické účinky vysokofrekvenčních proudů, které Tesla už v roce 1891, byly nazvány po ďArsonvalovi, Teslovy vysokofrekvenční generátory jsou známy jako konstrukce Fesendena, Alexandersona a Goldschmidta.Totéž platí o jeho průkopnické práci v oboru bezdrátové telefonie a telegrafie, která byla přiznána Marconimu bez ohledu na to, že Marconi použil Teslovy objevy a vynálezy.Marconi za ně dokonce dostal Nobelovu cenu.Komise, která mu jí udělila, zpětně přiznala omyl, podle stanov Nobelovy ceny jí však nebylo možno ani Marconimu odebrat ani Teslovi přidělit Im memoriam.Dalším důvodem, proč Tesla dnes není tak populární jak by si zasloužil, je jistě fakt, že je jeho dílo laikům nesrozumitelné.„Každý ví co je to televize.Málokdo už ale ví, jak televize funguje.Způsob jakým funguje, to je z 90% Tesla, “ řekl o tomto problému slavný vědec Stephen Hawking.

Tesla na sklonku života bydlel v hotelu Newyorker, osamocen a zapomenut.Zranění po automobilové nehodě mu nedovolilo opouštět hotelový pokoj.Nestěžoval si, osamocen prožíval celý svůj život, zcela zaujat jen svými velkými myšlenkami.Zemřel 7.1.1943 jako velice chudý muž ve svém hotelovém pokoji.Pohřeb byl financován srbskými imigranty.Bez nich by zřejmě skončil v hrobě beze jména, podobně jako W.A.Mozart.Při příležitosti pohřbu starosta New Yorku řekl:„Nikola Tesla zemřel.Zemřel jako chudý muž, ale byl jedním z nejužitečnějších lidí, kteří kdy žili.To, co vytvořil, je velké a jak čas bude ubíhat, bude se jeho dílo stávat čím dál tím větším.“ Tesla si jako velký vlastenec přál odpočívat v pokoji v Srbsku.V roce 1892 v jednom hovoru v Bělehradě prohlásil:„Ve mě může být něco, co může být mýlkou, jak tomu často bývá u mladších lidí, ale jesti se mi podaří vykonat byť část svých ideálů, bude to pro blahobyt celého lidstva.Jestli se to v co doufám splní, nejsladší pomyšlení pro mě bude, že je to dílo jednoho Srba“Urna s jeho popelem nachází se dnes v muzeu Nikoly Tesly v Bělehradě.

Shrnutí nejvýznamějších dat v životě Nikoly Tesly:

10.7.1856 - Narozen v srbské vesnici Smiljan, Rakousko-Uhersko, dnes republika Chorvatsko
1874 – Maturoval na Vyšším reálném gymnáziu v Karlovaci
1875 – 1878 – Studoval polytechniku na univerzitě ve Štýrském Hradci
1880 – Studoval Filosofii přírody na Karlově Univerzitě v Praze
1881 – Začíná pracovat v Budapešti, podařilo se mu zde zesílit hlas v telefonu, což je jeho oficiálně první vynález
1882 – Vynález točivého magnetického pole, téhož roku odchází pracovat do Paříže pro Edisonovu společnost
1883 – 6 měsíců žije ve Strassbourgu, zde sestrojil pracovní model indukčního motoru
1884 – Odchází do USA, do sídla společnosti v New Yorku kde pracuje spolu s Edisonem
1885 – Opouští Edisona, zakládá vlastní společnost, patentuje první vynálezy z oblasti obloukového osvětlení
1887 – Patent indukčního motoru a systému výroby a přenosu elektrické energie
1888 - Veřejná prezentacw svých vynálezů v Americkém institutu elektroinženýrů v nazvaná „Nový systém motorů a transformátorů střídavého proudu“, smlouva a Westinghousem o využítí svých patentů
1889 – Rok dělá ve Westinghousově továrně, která začíná jeho vynálezy používat průmyslově
1890 – Začíná experimentovat s proudy vysoké frekvence, vynalézá generátor proudů vysokých frekvencí
1892 – Jede do Evropy, žije v Londýně, Paříži a Bělehradě, odchází navštívit i svou rodnou Liku
1893 – Na světové výstavě v Chicagu zaznamenává ohromný úspěch s prezentací svých vynálezů.Jeho výroba a přenos střídavého proudu jsou tak fenomenální, že je automaticky a bez výběrového řízení vybrán za člověka, který postaví velkou elekrtárnu na Niagárských vodopádech.
1894 - 1895 – vynalézá mechanické oscilátory a generátory elektrických oscilátorů
1895 – Vyhořela Teslova labolatoř na Jižní Páté Avenue v New Yorku
1895 – 1896 – Zabývá se zkoumáním rentgenových paprsků
1897 – 1898 – Zkoumá možnosti bezdrátového přenosu elektrické energie, ukazuje model teledirigované lodi, což je první experiment použítí rádiových vln k dálkovému ovládání
1899 – Staví laboratoř v Colorado Springs, experimentuje zde s oscilatorním transformátorem se sílou 12.000.000V.
1900 – 1905 – Na Long Islandu u New Yorku staví obrovskou anténu Světové rádio stanice s cílem vyrobit globální systém přenosu zpráv a energie
1907 – Vyroben první pracovní model Teslovy turbíny, kde uplatňuje nový princip využití fluidu za pomocé tření
1909 – Poprvé propočítává a kreslí zda by šlo sestrojit aeromobil, dělá první testy s parní a plynovou turbínou
1911 – 1913 – Zkoumá svoje parní turbíny v Edisonově centrále v New Yorku
1913 – Získává základní patenty pro pumpu a turbínu kde uplatňje nový princip
1914 – Patentuje několik tipů tachometrů, konstuuje několik nových typů fontán
1917 – Pracuje na turbo-dynamu
1918 – 1920 Spolupracuje se společností Alice Chalmers, kvůli výrobě svých nových parních a plynových turbín
1920 – 1923 – Spolupracuje se společností Bud, kde vyrábí automobilové motory
1928 – Dostává patent na vznášedlo s vertikálním vzletem(předchůdce helikoptéry)
1930 – 1935 – Zabývá se zlepšením procesu výroby železa, mědi a síry
1936 – Předkládá projekty z telegeodynamiky neboli možnosti přenosu energie mechanickou skrze zemi
1937 – Má automobilovou nehodu
7.1.1943 – Umírá osamocen v hotelovém pokoji v New Yorku

[osobnosti_vedy]

James Watt
Když se v roce 1736 narodil loďaři a obchodníkovi s nautickými přístroji Jamesu Wattovi prvorozený syn, viděl v něm šťastný otec budoucího nástupce pro svůj podnik. Horší bylo jeho zklamání, když zjistil, že samotářský James zůstává pozadu za svými vrstevníky. Práh obecné školy překročil až v patnácti letech.

Pouhá dvě léta, která mladý James strávil ve škole, byla pro něho utrpením. Šťasten se cítil jen v kruhu rodiny a svůj volný čas trávil v otcově dílně, kde měl svůj pracovní stůl s nářadím. Hodiny pozorně sledoval práci řemeslníků, učil se pracovat s dřevem a kovy, stavěl různé modely a poprvé se mu zde dostaly do rukou také námořní navigační přístroje opravované v otcově dílně.

Na vlastních nohou
Smrt matky znamenala pro osmnáctiletého Jamese první velkou a bolestnou ztrátu v jeho životě. Musel se rozloučit se svým domovem. Byl nejvyšší čas, aby začal pomýšlet na budoucnost. Z Greenocku, malého městečka na skalnatém břehu Clydské zátoky, byl den cesty do Glasgowa, kde bydleli příbuzní Jamesowy matky. U nich strávil mladý Watt celý rok ve víře, že se zde vyučí mechanikem. Jediný městský mechanik, který se živil jen příležitostnými opravami optických, hudebních a rybářských strojů, nebyl Wattovi dobrým učitelem. Cennější byla jeho přátelství s členy profesorského sboru na tamní univerzitě. Na jejich radu sedl roku 1755 do sedla vypůjčeného koně, aby za dvanáct dní dorazil do Londýna.

Tam se mu snažil najít zaměstnání James Short, výrobce znamenitých zrcadlových dalekohledů. Po dlouhém hledání, za poplatek dvanácti guineí nastoupil jako jednoroční učeň u mistra Morgana, který byl pověstný přesnými matematickými přístroji. V jeho dílně byl Watt ve svém živlu. Živ z pouhých osmi šilinků týdně pracoval bez oddechu. Brzy se stal obdivuhodně zručným, když se po roce učení vrátil do Glagowa.

Hlavní město Skotska nepřijalo Watta zrovna nejlépe. Podle tehdejších učebních řádů trvala učební doba sedm let. Po tu dobu musel učeň pracovat u mistra. Protože Watt nesplňoval tuto podmínku, nepovolila mu městská rada otevřít si vlastní mechanickou dílnu.

V jeho špatné situaci mu opět pomohli jeho přátelé z univerzity. Svěřili mu opravu poškozených hvězdářských přístrojů, které univerzita zdědila. Práce byla tak dokonalá, že univerzita neváhala a jmenovala Watta univerzitním mechanikem s právem svobodně pracovat v jejích zdech. Pracoval nejen pro univerzitu, ale také posílal některé své přístroje k prodeji do otcova závodu.

Časem přišel na to, že obchodování s drobným zbožím vynáší, rozhodl se, že si otevře vlastní obchod. K tomu si našel společníka, s nímž otevřel na Saltmarketu obchod s prodejem a opravou přístrojů a různého ozdobného kování.

Za parním strojem
Při jednom setkání Watta s přítelem Robinsonem padla náhodná zmínka o možnostech sestrojit silniční parovůz. Wattovi bylo tehdy třiadvacet let a v uhelných pánvích Cornwallu a severní Anglie pracovalo už po desetiletí několik ohňových strojů s parním pohonem pump k čerpání důlních vod.

Watt, zaujatý nápadem svého přítele, se pokusil sestrojit parní stroj, ale protože se mu dílo nedařilo, vrátil se brzy ke svým dřívějším zájmům.

O čtyři roky později přivezli Wattovi do dílny na univerzitě k opravě školní model Newcomenova ohňového stroje. Zdánlivě jednoduchá oprava se brzy rozrostla ve složitý problém, který se nedal vyřešit bez důkladného studia vlastností páry. Watt, jenž se do té doby o parní stroje moc nezajímal, rázem a na celý život propadl kouzlu páry. Když objevil příčinu závady a pochopil nedostatky přístroje, začal horečně pracovat na vlastní konstrukci výkonnějšího a hlavně úspornějšího parního stroje. Na postavení modelu neměl však dost peněz.

V té době zakládali někteří podnikatelé v Anglii uhelné doly a železárny. Jednoho z nich z Birminghamu zaujal Wattův projekt natolik, že byl ochoten financovat jeho pokusy. Watt, který musel po smrti svého společníka zrušit dílnu a obchod, byl téměř bez prostředků. Proto přijal místo vedoucího inženýra u společnosti pro stavbu Clydského průplavu.

Nakonec se mu podařilo postavit zkušební model a v roce 1769 získal na svůj vynález první patent. Roebuck, který mu dal prostředky na stavbu modelu požadoval od Watta dvě třetiny z prodeje parních strojů. Naléhal na něj, aby co nejdříve dokončil stavbu prvního velkého stroje. Z obavy před odcizením myšlenky pracoval Watt tajně na výrobě součástek ve své dílně na univerzitě. Roebuck slíbil, že nejsložitější součást – parní válec – zhotoví jeho železárny. Po šesti měsících práce stanul Watt v zoufalství nad výsledkem společného úsilí. Špatné odlitky ze železáren zavinily úplné selhání stroje. Wattův neúspěch postihl citelně také Roebucka, kterého přivedly jeho podnikatelské plány brzy nato k úpadku.

Wattův stroj na dlouho osiřel. Čas plynul a sním také doba platnosti patentu, který mohl nést Wattovi užitek jen tehdy, kdyby se jeho stroje vyráběli a prodávali.

V těžké duševní depresi, po ztrátě manželky svitla Wattovi opět jiskra naděje. Továrna v Birminghamu už tehdy zaměstnávala na osm set dělníků a patřila k předním světovým výrobcům kovových knoflíků, spon, řetízků a různých ozdob. Velký zájem o zboží nutil rozšiřovat výrobu a hledat náhradu za dosavadní málo výkonná vodní kola, která poháněla stroje v jeho továrně. Sledoval Wattovi pokusy, a protože byl přesvědčen o výhodách jeho vynálezu získal ho pro podnik.

Konečně úspěch
Watt vytvořil s Boultnem ideální dvojici. Technický génius a odvážný obchodník, kterému se podařilo prodloužit platnost Wattova patentu a začal stavět továrnu na výrobu Wattových strojů. Watt si byl dobře vědom toho, že jeho osud bude záviset na dokonalé funkci parního válce. Vyvrtání hladké vnitřní stěny byl tehdy nepřekonatelný problém. Shodou okolností byl zaveden přesný způsob vrtání dělových hlavní, který se dal použít i pro něj. Díky tomu 1775 dokončil montáž dvou prvních parních strojů k pohonu dmychadla vysoké pece a druhý čerpal vodu v uhelných dolech. Tak Wattův originální nápad – kondenzovat páru mimo parní válec a tím ušetřit mnoho tepelné energie – slavil triumf. Stroje měly o dvě třetiny nižší spotřebu paliva, továrna byla zavalena objednávkami, Watt byl šťastný, ale svůj vynález déle zdokonaloval.

Musí roztáčet kola
Wattovi stroje opatřené mohutným dvouramenným vahadlem se daly použít jen tam, kde síla páry mohla působit v jednom směru na přímé dráze. Myšlenka sestrojit univerzální parní stroj s rotačním pohybem nedávala Wattovi chvíli klidu. Protože ho předběhl James Pickard klikovým mechanizmem, vymyslel vtipně řešený planetový převod a dal si ho patentovat. Přišel na nápad využít k práci obou zdvihů ve válci a tím se zrodil dvojčinný parní stroj, který dával dvojnásobný výkon jako jednočinný, při stejných rozměrech. Když k němu přidal později odstředivý regulátor otáček, neměl jeho stroj konkurenci. Parní stroj zcela zastínil vodní kolo, otevřel cestu k průmyslové výrobě a uvedl do pohybu kola průmyslové revoluce.


[osobnosti_vedy]

Tycho de Brahe
Tento slavný dánský astronom se narodil 14.12.1548 a zemřel 24.10.1601. Byl potomek slavného šlechtického rodu a nejpřesnější pozorovatel hvězdné oblohy před vynalezením a zavedením dalekohledu. Zemřel patrně na ledvinovou chorobu - pověsti o prasknutí močového měchýře jsou pouhou legendou. Pochován je v Týnském chrámu na staroměstském náměstí. Nejprve studoval řečnictví a fylosofii, později práva v Lipsku. Po otcově smrti se vrátil do Dánska, kde zbudoval s pomocí strýce observatoř odkud pozoroval roku 1572 v souhvězdí Kassiopea supernovu, již popsal v latinském spise O nové hvězdě. Dále vystavěl slavnou hvězdárnu Uranienborg na ostrově Haven. Několik let zde prováděl různá pozorování a měření. Poté hvězdárnu opustil. V Praze působil od roku 1599, kdy vstoupil do služeb Císaře Rudolfa II. O císařském městě řekl:'Praha je vhodná pro má studia a je zde čilý stik národů'.Sám Brahe byl nedůvěřivý tajnůstkář a nerad se o své poznatky dělil. Nesouhlasil s Koperníkovou představou, že slunce je středem vesmíru, ale vytvořil si vlastní teorii. Podle ní všechny planety mimo země obíhají Slunce a Slunce i se všemi planetami obíhá zemi. Tudíš, že země je středem vesmíru. Brahe jako první zjistil že komety patří k nebeským tělesům vzdálenějším, než Měsíc. Výsledky jeho pozorování v Praze se staly cenným zdrojem informací pro jeho následovníky. V Praze sestavil tzv. Rudolfínské astronomické tabulky a formuloval zákony o pohybu planet. Napsal i několik menších pojednání o hvězdné obloze a o přístrojích, ale i básně.

[osobnosti_vedy]

Alessandro Giuseppe Volta
Volta pocházel z vážené rodiny. Po studiích na jezuitské koleji byl učitelem fyziky v Como v severní Itálii a od roku 1779 profesorem na univerzitě v Pavii. Při cestách do zahraničí se ve Švýcarsku seznámil s francouzským učencem Voltairem (1694 - 1778), v Paříži se spřátelil s Francouzskými přírodovědci A. Lavoisierem (1743-1794) a P. Laplacem (1749-1827), po pobytu v Německu odjel do Anglie, fyzikem J. Priestleym (1733-1804). V roce 1782 navštívil Báňskou akademii v Banské Štvanici. V letech 1815-19 vedl Filozofickou fakultu univerzity v Padově..
Zabýval se přírodními vědami, zkoumal elektrické jevy, dělal pokusy s leidenskou lahví, sestrojil citlivý elektroskop se slaměným stéblem (1781), deskový kondenzátor a další přístroje, popsal princip telegramu. Roku 1776 objevil metan.
Velkému Voltovu objevu z roku 1799 předcházela rozsáhlá polemika s italským přírodovědcem a lékařem L Galvanim (1737 - 1798).Volta odmítal Galvaniho živočišnou elektřinu a hledal souvislost mezi měděným háčkem, vlhkým stehýnkem a železným zábradlím. Výsledkem jeho pokusů byl tzv. Voltův sloup vytvořený z dvaceti párů střídajících se měděných a zinkových kroužků, mezi něž byla vložena plsť napuštěná slanou vodou. Když se spodní měděný kroužek vodivě spojil s horním zinkovým, vznikla Galvaniho živočišná elektřina bez živého organismu, při němž její intenzita byla závislá na počtu kovových kroužků. Tak vznikl Voltův článek první primární (též galvanický) elektrochemický článek. Pokus popsal Volta dopise anglickému botanikovi J.Banksovi (1743 - 1820), prezidentu Royal Society v Londýně. V roce 1800 byl Volta pozván do Paříže, aby přednášel na zasedání Académie des Sciences o svých výsledcích. Jeho přednášky se zúčastnil i tehdy první konzul Francie Napoleon Bonaparte. Pocty které byly po přednášce Voltovi projevovány, ho obtěžovaly, a proto od návratu domů od svých 55 let už nikdy veřejně nevystoupil. Věnoval se hlavně své rodině, dokonce se roku 1804 chtěl vzdát členství v Akademii i profesury v Pavii. Toto řešení ale Napoleon odmítl s tím, že může přednášet třeba pouze jednou za rok, jen aby tak slavné jméno nebylo vyškrtnuto ze seznamu členů Akademie. V poslední osmi letech se Volta vrátil do rodného města.
I když se lidé zabývali elektrostatickými jevy již dříve, dokonce i ve starověku, až Voltův objev stálého zdroje napětí se stal mezníkem při využívání elektřiny. Jeho jménem je pojmenována jednotka elektrického napětí.

[osobnosti_vedy]

Konstantin Eduardovič Ciolkovskij
Narodil se 17.9.1857 v lesnické rodině. Po onemocnění spálou téměř ohluchl, což mu znemožnilo navštěvovat školu a musel proto od 14 let studovat samostatně. Od 16 do 19 let žil v Moskvě, kde studoval fyziku a matematiku. V roce 1880 začal vyučovat aritmetiku a geometrii na střední škole v Borovsku. V tomto období vznikly jeho první vědecké práce. Z let 1880-81 je to Teorie plynů (Teorija gazov) a z roku 1883 pochází jeho první úvahy o celokovovém aerostatu (balónu). Po požáru svého domku přišel o všechny výpočty, modely a knihy. Přesto studii dokončil, ale tehdejší ruská technická společnost ji odmítla jako utopii. V roce 1892 se přestěhoval do Kalugy (asi 188 km jihozápadně od Moskvy) do patrového dřevěného domku na břehu řeky Oky ve Volkovově ulici čp. 79/81, kde Ciolkovskij prožil víc než polovinu života. V roce 1903 publikoval práci Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji (Issledovanije mirovych prostranstv reaktivnymi priborami), která je základem teorie raket. Vytvořil teoretické modely kapalinového motoru, navrhl jaké chemické látky jsou nejvýhodnější, popsal chování a pohyb raket jako těles s proměnlivou hmotností a rozpracoval teorii vícestupňových raket. Po Velké říjnové socialistické revoluci mu byla přiznána doživotní penze jako velkému průkopníkovi nových myšlenek. Roku 1932 převzal Rudý řád práce za celoživotní zásluhy, a v Moskvě se s ním několikrát setkal i S.P.Koroljov, pozdější hlavní konstruktér sovětské kosmonautiky. V roce 1935 odkázal ve své poslední vůli všechny své studie sovětské zemi. Na 1. máje téhož roku slyšely miliony sovětských lidí jeho rozhlasový projev: 'Věřím, že již moji spoluobčané se stanou svědky první cesty za hranice atmosféry ...'

Je považován za otce sovětské kosmonautiky a spolu s R.H.Goddardem a J.H.Oberthem za zakladatele teoretické kosmonautiky.




Některé Ciolkovského práce:

1880 - Teorie plynů (Teorija gazov)
1880 - Mechanika živého organismu (Mechanika životnovo organizma)
1892 - Řiditelný kovový balón (Aerostat metalličeskij upravljajemij)
1894 - Aeroplán nebo letadlo (Aeroplan ili Pticepodobnaja letatelnaja mašina)
1903 - Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji (Issledovanije mirovych prostranstv reaktivnymi priborami),
1920 - Za hranicemi Země (Vně Zemlji)
1929 - Kosmické raketové vlaky (Kosmičeskije raketnyje pojezda)


[osobnosti_vedy]

Charles Augustin de Coloumb
Zakladatel elektrostatiky a kvantitativního zkoumání elektrických a magnetických jevů se narodil se v zámořské šlechtické a statkářské rodině v jižní Francii. Studoval matematiku a přírodní vědy v Paříži, po studiích podle rodinných tradic vstoupil do armády, kde se stal ženijním důstojníkem; devět let vedl opevňovací stavby na ostrově Martiniku. V roce 1776 se vrátil do Francie a zabýval se mechanikou, později elektřinou a magnetismem. hned po vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 se vzdal důstojnické hodnosti i veškeré veřejné činnosti a uchýlil se na svůj majetek v Blois, kde se plně věnoval vědě. Na univerzitu byl povolán v roce 1800 Napoleonem I. Bonapartem a působil tam až do své smrti.
V počátečním období své vědecké činnosti (1773-84) se Coulomb zabýval hlavně technickou mechanikou. Jeho první vědecká práce z roku 1773 se týkala problémů statiky. V roce 1781 začal zkoumat jevy spojené s působením torzních sil na kovová vlákna a odvodil zákony tohoto typu deformace, jejichž výsledky zveřejnil v roce 1787 v práci Recherches théoriques et expérimentales sur la force de torion et sur l´elasticité des fils du métal (Teoretické a experimentální výzkumy torzních sil pružnosti kovových vláken ). V této práci uveřejnil i základní metody měření malých sil pomocí tzv. torzních vah, které se dnes nazývají Coulombovy váhy. Ve stejném roce se mu s jejich pomocí podařilo najít základní zákon elektrostatiky (Coulombův zákon) a roku 1788 jej rozšířil i na magnetická pole: Dva bodové elektrické náboje nebo magnetická množství na sebe působí silou úměrnou součinu velikosti obou nábojů (magnetických množství) a nepřímo úměrnou druhé mocnině jejich vzdálenosti, přičemž souhlasné náboje se odpuzují a nesouhlasné přitahují. Tento zákon byl prvním kvantitativním zákonem magnetostatiky.
Coulomb svou prací završil snahy mnoha fyziků vytvořit přesné experimentální metody výzkumu elektrostatických jevů. Rozšířil principy newtonovské mechaniky na elektřinu a magnetismus. Dokázal formální analogie mezi Newtonovým gravitačním zákonem a zákony, které sám objevil. Další mimořádnou Coulombovou zásluhou je objev zákona smykového tření, jehož velikost je přímo úměrná síle, působící kolmo na třecí plochu a za jistých okolností nezávisí na rychlosti pohybu (s výjimkou přechodu z klidu do pohybu, kdy se zvětšuje). V jedné ze svých posledních prací z roku 1802 vyšetřoval důvtipnými experimenty vnitřní tření kapalin, o němž teoreticky uvažoval již anglický vědec I.Newton (1643-1727).
Na jeho počest byla pojmenována jednotka elektrického náboje coulomb.


[osobnosti_vedy]

Albert Einstein
Einstein vyrůstal v Mnichově, kde měli otec se strýcem elektrotechnickou továrnu. Strýc podporoval jeho raný zájem o přírodní vědy a matematiku. Jeho chlapec byl Einstein rozvážný až pomalý, ale jeho vědomosti z filozofie, exaktních věd a hudby byly mimořádné. Po gymnaziálních studiích v Mnichově, kratším pobytu v Itálii, kam se rodina přestěhovala, a studiu ve švýcarském Aarau absolvoval roku 1901 učitelský směr oborů matematika a fyzika na polytechnice v Zűrichu. Od roku 1902 byl úředníkem patentního úřadu v Bernu. Zde ve volném čase vytvořil práce tvořící základy teorie relativity a kvantové teorie. Od roku 1908 byl docentem v Bernu, v roce 1909 mimořádným profesorem v Zűrichu a od roku 1911 řádným profesorem teoretické fyziky na německé univerzitě v Praze. Roku 1912 se vrátil do Zűrichu, od roku 1914 byl ředitelem berlínského Fyzikálního ústavu císaře Viléma. Na protest proti německému antisemitismu odešel v roce 1933 do Princetonu v USA, kde působil do konce života. Einsteinova speciální teorie relativity, kterou předložil v článku Zűr Elektrodynamik bewegter kőrper ( Elektrodynamika pohybujících se těles, 1905 ),uvedla Maxwellovu teorii elektromagnetismu do souladu s experimentálními výsledky, zvláště amerického fyzika německého původu A. Michelsona ( 1852 - 1931 ) tím, že nahradila koncepci newtonovského času představou relativity současnosti. Právě plné pochopení důsledků pro časoprostorové představy odlišuje Einsteinovu teorii od prací nizozemského fyzika H. Lorentze ( 1853 až 1928 ) a francouzského matematika a fyzika H. Poincarého ( 1854 - 1912 ), kteří se speciální relativitě velmi přiblížili.Roku 1915 teorii rozšířil v obecné teorii relativity, vysvětlující gravitaci zakřivením časoprostoru ( shrnutí v práci Die Grundlagen der Allgemeinen Relativitätstheorie, 1916 ). Důsledky obou teorií se skvěle potvrdily a podstatně změnily chápání filozofických kategorií prostor a čas, představy kosmologické i další filozofické koncepce. Právem věnovala významná Knižnice žijících filosofů Einsteinovi zahajující svazek (1949). Einstein v práci o fotoefektu (1905), za kterou obdržel roku 1921 Nobelovu cenu, vytvořil představu fotonů. V témže roce publikoval teorii Brownova pohybu. Zabýval se teorii měrných tepel pevných látek ( 1907 - 11 ), kvantovou teorií záření (stimulovaná emise, Einsteinovy koeficienty, 1916 ), kvantové statistice částic s celočíselným spinem ( rozdělovací funkce Boseova - Einsteinova rozdělení, kondenzace bosonového plynu, 1924 - 25 ) a dalšími oblastmi fyziky. Ač byl jedním ze zakladatelů kvantové teorie, nepokládal ji za plně uspokojivou ( diskuse s N. Bohrem, Einsteinův - Podolského - Rosenův paradox ). V závěru života se zabýval především hledání sjednocené teorie elektromagnetického a gravitačního pole, též ve spolupráci s českým matematikem V. Hlavatým ( 1884 - 1969 ). Jako světově známá osobnost se často vyjadřoval k závažným společenským, politickým i filozofickým otázkám z humanistickým a pacifistických pozic.

[osobnosti_vedy]

Enrico Fermi
Střední školu vychodil v Římě, v roce 1918 se zapsal na internátní vysokou školu v Pise a v roce 1922 zde s vyznamenáním obhájil doktorskou disertaci. Na gymnáziu i na vysoké škole převyšoval svoje učitele vědomostmi, seznamoval některé z nich s obecnou teorií relativity, kterou si osvojil jako samouk. V roce 1923 odešel na sedmiměsíční studijní pobyt k německému fyzikovi M. Bornovi ( 1882 - 1970 ) Göttingen. po krátkém pobytu v roce 1924 u rakouského fyzika P. Ehrenfesta ( 1880 - 1933 ) v Leidenu působil na univerzitách v Římě a Florencii. V letech 1926 - 38 byl profesorem římské univerzity. Byl vynikajícím experimentátorem i teoretikem, organizátorem týmové práce, vytvořil vlastní fyzikální školu. V první významné práci, publikované v roce 1926, odvodil kvantové statistické rozdělení částic s polovinovým spinem ( fermionů ) podléhajících Pauliho vylučovacímu principu (Fermiho - Dirakova statistika). V roce 1927 vypracoval metodu aproximativního kvantověmechanického popisu základního stavu atomů s mnoha elektrony ( Thomasův - Fermiův model ). V roce 1932 vypracoval teorii beta rozpadu a zavedl název neutrino pro hypotetickou částici předpovězenou švýcarským fyzikem W. Paulim ( 1900 - 1958 ). Nejvýznamnějšího úspěchu dosáhl v roce 1934, když objevil umělou radioaktivitu vyvolanou bombardováním jader neutrony, poukázal na význam zpomalení neutronů při této jaderné reakci, našel experimentální metody zpomalení a vypracoval teorii tohoto efektu. Za tuto práci mu byla udělena v roce 1938 Nobelova cena. Po převzetí ceny se Fermi nevrátil do Itálie, ale emigroval do USA. V letech 1939 - 42 byl profesorem Columbia Univerzity, od roku 1942 byl profesorem v Chicagu. Pod jeho vedením byl postaven, a 2. prosince 1942 pod tribunou chicagského stadionu spuštěn, první jaderní reaktor. V letech 1944 - 45 se v Los Alamos zúčastnil vývoje atomové pumy. Po skončení druhé světové války se věnoval fyzice vysokých energií, zabýval se kosmickým zářením, mezony, sledoval reakce pionů s protony, roku 1949 předložil spolu s čínským fyzikem působícím v USA Ch. Yangem (*1922) první model elementárních částic (model Fermi - Yanga), roku 1952 objevil první rezonanci - izotopický kvadruplet. Právem je považován za průkopníka teorie elementárních částic. Na jeho počest byl nazván chemický prvek s atomovým číslem 100 fermium, jeho jméno nese i Fermiho národní urychlovačová laboratoř, největší středisko výzkumu elementárních částic v USA, založené v roce 1967 v Batavii u Chicaga.


[osobnosti_vedy]

Heinrich Rudolf Hertz
Hertz byl synem zámožného advokáta a senátora v Hamburku. Po absolvování střední školy chodil do nedělní školy, do roku 1878 studoval na technikách v Drážďanech a Mnichově, pokračoval ve studiích fyziky v Berlíně u přírodovědce, lékaře a filozofa H. Hemholtze (1821 - 1894) a fyzika G. Kirchhffa (1824 - 1887).
Doktorát získal v roce 1880, když dokázal, že proudy vznikající vlastní indukcí ve vodiči nejsou podmíněny setrvačností, jak se domníval německý fyzik W. Weber (1804 - 1891). V letech 1884 - 89 byl Hertz profesorem experimentální fyziky v Karlsruhe, od roku 1889 působil v Bonnu, kde se stal nástupcem německého fyzika a matematika R. Clausia (1822 - 1888). Zemřel na následky infekce zubní čelisti.
Hertz dovršil Maxwellovu teorii elektromagnetického pole po stránce experimentální i teoretické. Když berlínská Akademie vypsala cenu za potvrzení nebo vyvrácení Maxwellovy teorie elektromagnetického pole, ze které mimo jiné vyplývalo, že světlo je elektromagnetické vlnění, rozhodl se tento problém vyřešit.Vynalezl tzv. Hertzův generátor elektromagnetických vln, a to, že se tyto vlny odrážejí, lámou, interferují a polarizují s tejně jako světlo ve shodě s Maxwellovou teorií .Elektromagnetickým vlnám však Hertz nepřipisoval praktický význam, protože se domníval, že se nenávratně rozptýl do prostoru.V roce 1887 objevil Hertz vnější fotoefekt. Roku 1891 zveřejnil výsledky zkoumání průchodu katodových paprsků tenkou kovovou vrstvou, čímž položil základ nejen fyzice korpuskulárního záření, ale i metodám výzkumu struktury látek pomocí katodových paprsků. Byl i vynikajícím teoretikem. Objevil důležitá řešení Maxwellových rovnic, roku 1890 jim dal symetrickou formu vhodnou pro popis elektromagnetických polí v látkách, která zvýraznila plnou závislost mezi elektrickými a magnetickými jevy (Maxwellova-Hertzova elektrodynamika ), zavedl tzv. Hertzův potenciál a odvodil další důsledky Maxwellových rovnic. Hertz formuloval všeobecných variační princip mechaniky (Hertzův princip), vypracoval celou teoretickou mechaniku bez pojmu síly a zavedl pojem neholonomních vazeb. Na jeho paměť je pojmenována jednotka frekvence (1 Hz) a také decimetrové elektromagnetické vlny se nazývají Hertzovy.


[osobnosti_vedy]

Robert Hooke
Hooke začal v roce1635 studovat v Oxfordu a upoutal tam pozornost anglického fyzika a chemika R. Boyla (1627-1691) tím, že dovedl k dokonalosti Boylovu vývěvu. V 60. letech 17 století začal v Londýně rozvíjet svou činnost Royal Society (Královská společnost pro zdokonalení poznání přírody prostřednictvím pokusů), Hooke se stal v roce 1663 jejím členem a na jejich zasedání předváděl pokusy. Byl jedním z prvních, kdo použil mikroskop pro vědecká pozorování . U mikroskopování vylepšil osvětlování, vynalezl irisovou clonu. Nákresy jeho mikroskopického pozorování se staly přílohou nejslavnějšího Hookova díla Micrografia (1665), které je první knihou věnovanou mikroskopické technice. Poprvé se v ní objevily zobrazené rostlinné i živočišné buňky i krystalická struktura železa či nerostů. Zkonstruoval zrcadlový dalekohled, předvedl helioskop určený k pozorování Slunce, který popsal v práci opis helioskopů a některých dalších přístrojů, navrhl pohon dalekohledu hodinovým strojem, vynalezl tzv. Hookův kloub, tj. zařízení přenášející otáčení jednoho hřídele na druhý, k něm šikmý; představil vynález čelních kol se šroubovými zuby (popsal jej v díle Lectiones Cutlerianae), vynalezl tzv. hodinový nepokoj, zavedl užívání nitkového kříže pro nastavení dalekohledu, vynalezl stroj na dělení kruhu, vymyslel přístroj nazývaný oktant , objevil úměrnost mezi zatěžující silou a prodloužením pružiny, dnes známou pod názvem Hookův zákon. Roku 1678 tento objev popsal v díle De potentia restitutiva.. (Přednášky o návratné schopnosti neboli o pružině, vysvětlující sílu pružících těles). Vynalezl sirénu s ozubenými koly, sestrojil první rtuťový barometr s kruhovou stupnicí, zdokonalil podvojný Huygensův tlakoměr, navrhl námořní barometr, zkonstruoval přístroj pro měření síly větru, navrhl meteorologické přístroje se samočinnou registrací (např. srážkoměr a vlhkoměr), objevil hustoměr pro měření koncentrace soli ve vodě, představil batometr (hloubkoměr) a teploměr pro měření mořských hlubin, vynalezl optický telegraf, spolu s nizozemským matematikem a fyzikem Ch. Huygensem (1629-1695) zvolil body varu a mrznutí vody za pevné body stupnice teploměru.
Byl nejen všestranným vynálezcem a konstruktérem; v roce 1665 se stal profesorem geometrie na Gresham College v Londýně. Roku 1667 jako první vysvětlil teplotu jako živý pohyb molekul. Byl i architektem, po požáru Londýna v roce 1666 vypracoval stavební plány, podle kterých byla postavena část města. Pozoroval Slunce a planety sluneční soustavy, studoval změny povrchu Země, rozpoznal souvislost mezi geologickými změnami a změnami fauny. Byl první, kdo ve zkamenělinách poznal zbytky dřívějších organismů (práce O příčinách častých nálezů lastur a jiných mořských objektů na povrchu Země). V práci Přednášky o zemětřesení z roku 1688 psal o vnitřním ohni Země a práce Pokus o dokázání pohybu Země z roku 1674 připravila půdu pro gravitační teorii anglického vědce I. Newtona (1642-1727).


[osobnosti_vedy]

Karl Guthe Jansky
Karl Guthe Jansky se narodil 22. října 1905 v Normanu v Oklahomě (USA). Karl Jansky studoval na University of Wisconsin.

Po ukončení studií v roce 1928 začal pracovat v Bellových Laboratořích v Holmdelu (stát New Jersey). Pracoval na řešení problémů krátkovlnné radiotelefonie (vlnová délka 10 - 20 m) pro použití v transatlantické telefonii. V roce 1931 mu byl přidělen úkol nalézt příčinu praskání, které narušovalo příjem těchto telefonních hovorů ze zámoří. Na Holmdelově stanici vybudoval velký anténní systém pro příjem vln o frekvenci 20,5 MHz (vlnová délka asi 14,5 m). Anténní systém umožňoval natáčení antén a tím byla zajištěna možnost zjistit směr odkud přichází rádiové signály. Jansky zaznamenal dva známé druhy atmosférické elektrostatiky: praskání z místních bouřek a zvuky ze vzdálených bouřek odražené od ionosféry. Ze svých záznamů později vybral ještě třetí velmi slabý druh elektrostatiky, který mohl být jen stěží rozeznatelný od vlastního šumu přijímače. Ve sluchátkách zvuk zněl jako stálé praskání. Nejprve se Jansky domníval, že interference pochází ze Slunce. Po roce pečlivého měření usoudil, že rádiové vlny přichází přibližně každých 23 hodin a 56 minut z jednoho určitého místa na obloze. Na základě domněnky, že radiace přichází z astronomického zdroje, se pokusil určit její původ. Věděl totiž, že doba zemské rotace vůči hvězdám je asi o 4 minuty kratší než vůči Slunci. A to byl základ jeho hypotézy o zdroji pocházejícím mimo naši sluneční soustavu. Směr se shodoval s konstelací souhvězdí Střelce (tj. směrem ke středu Mléčné dráhy). Předpokládal, že rádiové emise jsou nějakým způsobem spjaté s naší galaxií, a že nepochází z hvězd, ale z ionizovaných mezihvězdných plynů.

Svůj historický objev tak učinil již ve svých 26 letech. Nebeská tělesa mohou emitovat nejen světelné vlny, ale také vlny rádiové. Myšlenky publikované v roce 1933 (New York Times 5. 5. 1933) však nenašly výraznější ohlas. Jansky chtěl vybudovat další anténní systém, ale Bellovy laboratoře na těchto výzkumech neměli zájem, protože se netýkaly problému rušení rádiových vln určených pro telefonii. Jansky byl přesunut na jiné výzkumy. Ocenění získal až na konci 2. světové války.

Janskeho objev znamenal zrození nového druhu astronomie - tzv. radioastronomie. Na Janskeho počest byla pojmenována jednotka rádiového záření jansky (1 Jy= 10-26 W/m2.Hz), která byla používána k měření intenzity rádiových signálů přijímaných z objektů ve vesmíru.
Karl Guthe Jansky zemřel 14. února 1950 ve věku nedožitých 45 let.


[osobnosti_vedy]

James Prescott Joule
Jeden z nejobecnějších přírodnějších zákonů, zákon zachování energie různými metodami a třemi 'diletanty' německými lékaři J.Mayerem (1814 -1878), který se k němu dopravoval filozofickým zevšeobecněním přírodních pozorování, H. Helmholtzem (1821 - 1894), jenž zdůraznil matematickou stránku a anglickým sládkem J. Joulem, který se opíral o experiment a měření tepla vznikajícího při elektrických a mechanických procesech, Joule pocházel z rodiny zámožného sládka a byl majitelem velkého pivovaru. Po otci Benjamínovi má příjmení Joule, po matce Alici Prescottové další část jména. Jeho láskou byla fyzika, kterou studoval u anglického chemika a fyzika J. Daltona (1766 - 1844) v Manchestru (1835); od roku 1850 byl členem londýnské Royal Society, roku 1857 získal čestný doktorát práv v Dublinu.
Nejprve se zabýval konstrukcemi elektromagnetických přístrojů, patřil k objevitelům elektromagnetu. Později se věnoval zkoumání množství tepla vznikajícího při průchodu proudu kovy a elektrolyty (1841) při elektrolýze vody (1843). Při tom zjistil, že toto teplo (Joulovo teplo) je přímo úměrné druhé mocnině proudu a první mocnině odporu vodičů, a usoudil , že konstanta úměrnosti se rovná mechanickému ekvivalentu jednotky tepla měřením tepla vznikajícího při mechanických dějích (např. při míchání kapalin) a při elektrodynamických procesech zjistil jeho přibližnou hodnotu, čímž formulaci zákona dovršil (Joulův -Lenzův zákon , 1849). Tím zároveň (nezávisle na J. Mayerovi) objasnil, že teplo opravu vzniká z práce (a že tedy není nezničitelným a nevytvořitelným fluidem, jak učila fluidová, kalorická hypotéza). Dal tak popud ke vzniku mechanické teorie tepla, i když sám byl čistým empirikem a vyhýbal se filozofické spekulaci i matematice. Na základě pokusů a měření tepla vznikajícího při stlačování plynů dospěl k přesvědčení, že tento je pouze jiná forma technické energie (práce z let 1845 a 1850).
Jako první popsal magnetostrikci, pokusil se vypočítat rychlost molekul v plynu a s irským matematikem a fyzikem W. Thomsonem, pozdějším lordem Kelvinem (1824 - 1907) prozkoumal v roce 1853 tepelné jevy (ochlazování) při rozpínání stlačených plynů (Joulův - Thomsonův jev) .Zjistil, že molární tepelná kapacita pevných látek se rovná součtu atomární tepelných kapacit a dělal pokusy týkajících se tepelné roztažnosti kaučuku a jejich anomálií.
Na jeho počest byla pojmenována jednotka práce a energie v SI joule.


[osobnosti_vedy]

František Křižík
Narozen 8.7. 1847 v Plánici u Klatov, zemřel 22.1. 1941 ve Stádleci u Tábora. Český elektrotechnik a vynálezce. Zasloužil se o rozvoj českého elektrotechnického průmyslu.

'Moje dětství bylo spokojené a šťastné,' napsal jednou F. Křižík. 'Otec byl chudý, chromý švec a matka posluhovala. Na učenou se vydal do Prahy. 'Vyrazili jsme s maminkou z Klatov pěšky, cesta nám trvala tři dny.'

životopis Františka Křižíka
Dunící vlak vjíždí do města, přichází noc. Píše se rok 1937. Náměstí svítí do tmy. Z okna vagónu hledí starý muž. Vlak křižuje město, statisíce světel. Jakmile zasvítí, spěchá cestující, kterého všechny noviny nazývají českým Edisonem (ačkoliv tak nechtěl být nazýván) do budovy rozhlasu. Za okny svítí vánoční stromky. Je štědrý den. František Křižík usedá před mikrofon, aby pronesl varovné poselství vědcům celého světa: 'Chci dnes pronést k vám, k lidem dobré vůle, poselství opravdové víry v mír. Profesore Einsteine, jsme si tak vzdáleni, a přece tak blízcí. Věřím, že věda může sblížit všechny lidi i národy. Věřím v šťastnou budoucnost světa. Lidstvo musí nakonec pochopit, že si je povinno úctou a láskou.'

'Moje dětství bylo spokojené a šťastné,' napsal jednou F. Křižík. Jeho otec byl chudý, chromý švec v pošumavské Plánici a matka posluhovala. Chlapec se jim narodil roku 1847, tedy ve stejném roce jako v Americe Edison a v Rusku Jabločkov. Na učenou se vydal do Prahy. 'Vyrazili jsme s maminkou z Klatov pěšky, cesta nám trvala tři dny. Když už jsme v Praze zahýbali z Malého rynečku, potkali jsme známou, která tu měla pekaře. Nabídla se, že mě přijmou jako učedníka. Vytrhl jsem se mamince a utíkal pryč na Staroměstské náměstí, maminka za mnou, pekařka se zatím ztratila. Tak jsem se nestal pekařem.' V praze se dal zapsat na malostranskou reálku. Studium neměl snadné.

'Ve Sládkovic kuchyni, u nichž jsem za nocleh učil jejich dcery Růženu, Boženu a Gabrielu, byla služčina postel, kde jsem měl přes den uložen i svůj slamník. Večer jsem jej shodil pod stůl v dílně a připravil si lůžko.' Křižík se však mohl učit, jen když mistr svítil. Ale ten šetřil a nesvítil. Takže hned v prvním roce propadl z němčiny. Byl moc rád, protože mohl přestoupit na českou reálku v Panské ulici. 'Vlastně jsem nikdy nestudoval. Aby mě pustili k maturitě, katecheta mi dal černé šaty. Ale stejně jsem tam nešel. Ne snad, že bych se bál, ale neměl jsem na taxu. Proto mě přijali na techniku pouze jako mimořádného posluchače. Elektrotechniku odbyl profesor Zenger jen dvěma hodinami.' O dalším osudu Křižíka rozhodla železnice. Začal na ní v podstatě jako opravář porouchaných telegrafů. Střídal různé štace. Olomouc, Brno, Krnov, až se konečně dostal do Plzně. Je zajímavé, že u telegrafů začínal Jabločkov, od telegrafu nastoupil svou dráhu Edison a v roce 1873 získal u telegrafu c. k. železnice plzeňské zaměstnání také Křižík. Jeho prvním vynálezem bylo návěstidlo proti srážkám vlaků.

Elektřina svítí v té době pouze v Paříži. Na pařížské Světové výstavě v roce 1878 svítí poprvé Jabločkov se svou elektrickou svíčkou. Pařížané jsou oslněni: Vive la lumiére russe! Ať žije ruské světlo. Večer září svíčky Jabločkova na Avenue de I' Opéra. Lidé nejdou na operu, raději se dívají na světelné divadlo. Mezi obdivovateli je i František Křižík. I když dokáže svítit Jabločkov se svými obloukovkami pouze pětačtyřicet minut, je to světový rekord!

V roce 1881 se opět koná velká mezinárodní výstava v Paříži. Míří sem všichni kouzelníci s elektřinou. Rok předtím vynalezl F. Křižík svou diferenciální obloukovku. Do Paříže přijíždí Graham Bell s telefonem, Werner Siemens s dynamem, přes oceán se plaví čaroděj se svým světlem, Thomas Alva Edison. Mezi hosty je také náš Křižík.

Sto géniů přijelo, padesát přivezlo zdokonalenou obloukovou lampu, jeden žárovku. Slavná porota v čele s dosavadním králem světa Jabločkovem zkoumá, obhlíží a měří tisíce rozřehnutých blikátek, světýlek a majáků. Nakonec mezinárodní jury uděluje zlatou medaili Františku Křižíkovi. Jeho obloukovka pak svítí na nejčestnějším místě, na hlavním schodišti. Proč nepřiznat, že ještě vyšší cenu obdržel za svou žárovku Edison. Ale souboj mezi obloukovkou a žárovkou trval ještě dvacet let. Po tu dobu Křižíkovy lampy zvané Plzeňské svítí ve všech světadílech. Když se tenkrát řeklo ve světě Plzeňské, znamenalo to víc světlo než pivo.

Křižík se vrátil z Paříže, položil zlatou medaili mamince na stoličku a opět usedl k telegrafu. Brzy dostal následující zprávu z Norimberka: 'Firma Schuckert je ochotna ihned zakoupit váš patent.'

Rád bych,' odpovídá, 'vyráběl své lampy sám.' Také Fabius Henrion z Francie nabízí za patentová práva velký žok peněz. Akciová společnost v Londýně chce do výroby Křižíkových obloukovek vložit pro začátek dvě stě tisíc liber! Mezitím však vynálezce dostává první českou zakázku: 'objednávám, pane Křižíku, pro svou továrnu jednu elektrickou lucernu pod podmínkou, že spotřeba uhlíku nebude činit víc než deset krejcarů...' Proto byl Křižík nucen po čase napsat: 'V českých zemích si vyhrazuji výrobu svých obloukovek navždy pro sebe. Pro cizinu jsem nucen svůj patent prodat.'

Z Berlína přichází nepříjemná zpráva: 'Žaluji vás, Herr Křižík, pro zneužití mého patentu.' Podepsán Werner Siemens. V Německu se nechtěli s českým světlem tak lehce smířit. Propukají soudní spory. Komu přiřknout prvenství? První kolo Křižík prohrál. Ale nedal se, nezalekl se, žádá nové přešetření. Nakonec si prostý český nádražák ukládá do šuplíku rozsudek: Německý patentní úřad zamítl ve druhé stolici žalobu firmy Siemens und Halske a uděluje vám, pane Křižíku, k 15. dubnu 1882 samostatný říšskoněmecký patent č. 16297 s dodatečnou platností.'

Plzeňské světlo nešlo tak rychle uhasit. Jan Neruda to nejlépe vystihl, když napsal: 'Nejplatnějším důkazem praktické ceny Plzeňky je to, že i ti kramářští Angličané utvořili zvláštní společnost s kapitálem tří miliónů zlatých, aby zužitkovali Křižíkův vynález na celém světě.'

Ještě jednu depeši je třeba ocitovat: 'Electric Light Company odkupuje, pane Křižíku, vaše právo pro západní polokouli za tři sta deset tisíc zlatých.'

Jen do Čech se elektřina dostává pomalu. Osmnáctého srpna 1881 František Křižík poprvé představil svou obloukovku v plzeňském divadle. Zářila na jevišti jako slunce.

Když se v Praze stavělo po požáru navé Národní divadlo, utvořilo se družstvo, které vypsalo konkurs na elektrické osvětlení. Přihlásili se dva soupeři, Commanditgesellschaf für angewandte Elektrizität Brückner und Ross a František Křižík. Němec Brückner zastupoval Američana Edisona, Křižík českou práci.

'Považoval jsem za samozřejmé, že to může provést jen Čech. Ta práce by mi dělala vejvětší čest. Oznámil jsem, že se zříkám patentních honorářů. Moje nabídka však přivedla pány do značných rozpaků.'

Do Plzně přijíždí za Křižíkem dva vyjednavači: inženýr Krost z pražských plynáren a velkoobchodník Nesvadba.

'Měl jsem s pány dlouhou rozmluvu. Nerozuměl jsem, co chtějí, až se nakonec přiznali. Žádali, abych celému zařízení dal před lidmi jen své české jméno. Ve skutečnosti to udělá Brückner.'

To bylo pro Františka Křižíka naprosto nepřijatelné, nedůstojné, pokořující! Oba vyjednavači se nechtěli nechat odbýt, celý den domlouvali a žadonili. Marně. Brzy potom napsal Křižík do Prahy, že svou nabídku bere zpět. Odpovědným pánům tím spadl kámen ze srdce. Františku Křižíkovi skončil sen, že světlo v Národním divadle rozsvítí on, první český elektrotechnik. Nakonec se však přece jenom dočkal. Uprostřed prvního slavnostního představení selhala dynama. Musel je opravit a pak nad světly Národního divadla bděl celých 30 let.

František Křižík však nesvítil jen lidem na ulicích, v roce 1891 postavil také první elektrickou tramvaj a vozil v ní pražany z Letné na výstaviště a později i jinam. Majitel pražské koňky Belgičan Ottlet, který měl koncesi pro Prahu, mu za to vypověděl válku, nechtěl ho s tramvají pustit přes pražské hradby. Když je překročil, hnal ho před soud. Na lavici obžalovaných usedl Křižík s elektřinou a Belgičan s koňským potahem. Slavný tribunál nakonec elektřinu osvobodil a do Prahy ji nechal vjet.

Křižík chtěl konkurovat i Fordovi. Postavil sice jen tři automobily, ale na elektřinu, aby lidem nekazil vzduch. Celá Praha byla svědkem, že byl první, který s tímto motorem vyjel Nerudovkou až na Hradčany.

Chtěl, aby elektřina pomáhala i na venkově. Aby mu uvěřili, přijel za sedláky s elektrickou mlátičkou. Snad nejvíce předstihl svou dovu svými elektrickými lokomotivami. S napětím 500 voltů začal skromně na trati Praha-zbraslav. Více se osmělil mezi táborem a Bechyní. 'Bez kuráže se nic nedokáže. 1400 voltů!' V historii elektrických drah to byl první případ tak vysokého napětí stejnosměrného proudu. Přijel dokonce táborský kněz a zažehnal nebezpečí polní mší na peróně. Ale Křižíkovi to nestačilo. Přihlásil svou lokomotivu k soutěži do Vídně.

'Varujeme vás, pane Křižíku,' píše narychlo do Evropy M. G. Lemme, ředitel z Westinghouse Company v USA.

'3000 voltů!' odpovídá Křižík. To bylo do té doby ve světě neslýchané.

Koncem 19. století se elektřina velmi rozšířila. Kdo bude jejím diktátorem? Americké a německé koncerny, General Electric nebo Siemensova společnost? Nakonec se průmysloví obři spojili a uchvátili výrobu ve všech zemích. Jen do Čech se nedostali, zastavil je František Křižík. Elektřinu jsme si vyráběli sami. Křižík vybavil zařízením 130 elektráren. A vůbec mu nevadilo, že na nich vždy více prodělal, než vydělal. Stejně prodělával na tramvajích, na elektrických mlátičkách i lokomotivách. Křižík je miloval, ale český národ je od něho zatím nechtěl přijmout.

Své poslední, ničím nezkalené vítězství slavil František Křižík na Jubilejní výstavě v roce 1891. Osvítil ji svými lampami a poháněl ji svými elektrickými motory, ale především elánem. Večer vrhal reflektorem z výstavní věžě jako z majáku světelný proud po celých středních Čechách, pak sestoupil dolů a spustil svou nezapomenutelnou fontánu. Voda hučí, lidé šumí - pak všechno ztichne a Křižík spouští další vodotrysk, gejzír světel, sto čarovných barev se míhá, prolíná, třpytí se a tančí. Desetitisíce Čechů zpívají Kde domov můj.

Končí se rok 1913. 'Bankovní úvěr,' píše Křižík, 'pohltil všechen můj zisk.' Už je po krk zadlužen, tentokrát u Pražské úvěrní banky, kterou vede Matěj Blecha. Křižík se před ním nechce sklonit. Musí. Alespoň při jednání se dá zastupovat advokátem, který bance píše:

'Prosinec 1913. Vaše vysokoblahorodí, pane centrální řediteli Blecho, dovoluji si co nejuctivěji oznámiti, že pan Křižík byl nucen vyhovět veškerým požadavkům slavné správní rady.'

Odpovídají mu: 'Leden 1914. Františku Křižíkovi. Vzhledem k tomu, že jste předal podepsané bance de facto vedení svého podniku, nepovedeme proti vám exekuci.'

V lednu 1917 ustavuje Pražská úvěrní banka akciovou společnost, která přebírá Křižíkův podnik do svých rukou. Tehdy vlastně Křižík pro českou elektrotechniku už zemřel. Banka se zmocnila všeho, co měl rád. Překážel jí, musel odejít. Ve stáří však netrpěl chudobou. Vždyť jen od Angličanů, jak víme, dostal za svůj první velký vynález tři sta tisíc ve zlatě. To bylo víc, než mu zbylo po likvidaci českou bankou.


[osobnosti_vedy]

James Clerk Maxwell
Britský fyzik James Clerk Maxwell se narodil roku 1831 ve skotském Edinburghu. Jeho vynikající kariéru předčasně ukončila v roce 1879 smrt - zemřel na rakovinu.
Velký britský fyzik James Clerk Maxwell se nejvíc proslavil určením řady rovnic, které vyjadřují základní zákony elektřiny a magnetismu.
Tyto dvě oblasti rozsáhle zkoumali po mnoho let již jeho předchůdci a bylo známo, že jsou úzce spojeny. Přestože však byly objeveny různé zákony elektromagnetismu a za zvláštních okolností byly pravdivé, neexistovala souhrnná a jednotná teorie. Ve svém souboru čtyř krátkých (i když vysoce náročných) parciálních diferenciálních rovnic dokázal Maxwell přesně popsat chování a vzájemné působení elektrického a magnetického pole. Tím přeměnil zmatenou hromadu jevů v jednu vyčerpávající teorii. V uplynulém století se jeho rovnice hojně využívaly jak v teoretické, tak aplikované vědě. Velkou předností Maxwellových rovnic je, že jsou obecně platné, obstojí za všech okolností. Lze od nich odvodit všechny dřívější zákony elektromagnetismu i velký počet jiných, dříve neznámých výsledků.
Nejvýznamnější z těchto nových výsledků Maxwell vydedukoval sám. Na jeho rovnicích se dá ukázat, že je možné periodické oscilování elektromagnetického pole. Jakmile se tyto oscilace, nazývané elektromagnetické vlny, vyvolají, šíří se prostorem. Prostřednictvím svých rovnic byl Maxwell schopen dokázat, že rychlost těchto elektromagnetických vln je přibližně 300 000 kilometrů (186 000 mil) za sekundu. Uvědomil si, že se to rovná změřené rychlosti světla. Z toho správně vyvodil závěr, že se světlo skládá z elektromagnetických vln.
Maxwellovy rovnice tak nejsou pouze základními zákony elektromagnetismu, ale zároveň základními zákony optiky! Z jeho rovnic se totiž dají odvodit i dřívější známé zákony optiky i mnohá fakta a vztahy do té doby neobjevené.
Viditelné světlo není jediným možným druhem elektromagnetického záření. Maxwellovy rovnice naznačily, že by mohly existovat i jiné elektromagnetické vlny, které se od viditelného světla liší vlnovou délkou a frekvencí. Tyto teoretické závěry později velkolepě potvrdil Heinrich Hertz, jenž dokázal vyprodukovat i zachytit neviditelné vlny, jejichž existenci Maxwell předvídal. O několik let později Guglielmo Marconi předvedl, jak lze těchto neviditelných vln využívat k bezdrátovému spojení, a tak bylo na světě rádio. Dnes jich využíváme také k televiznímu vysílání. Dalšími příklady elektromagnetického záření jsou rentgenové paprsky, paprsky gama, infračervené a ultrafialové paprsky. Všechny je můžeme studovat pomocí Maxwellových rovnic.
I když Maxwell proslul hlavně pozoruhodnými příspěvky k elektromagnetismu a optice, významný přínos měl i pro mnoho jiných vědních oborů, jako třeba pro astronomii a termodynamiku (nauka o teple).
Zvlášť se zajímal o kinetickou teorii plynů. Uvědomoval si, že se všechny molekuly plynu nepohybují stejnou rychlostí. Některé se pohybují pomalu, některé rychle, jiné mimořádně vysokou rychlostí. Maxwell vypracoval formuli, která (u každé dané teploty) udává, jakou specifickou rychlostí se bude ta která frakce molekul daného plynu pohybovat. Tato formule je jednou z nejužívanějších vědeckých rovnic a má důležité uplatnění v mnoha odvětvích fyziky
Maxwell se narodil roku 1831 v Edinburghu, skotském hlavním městě. Byl mimořádně předčasně vyspělý Již jako patnáctiletý předložil edinburské Královské společnosti vědecké pojednání. Studoval na Edinburské univerzitě a promoval na cambridgeské. Většinu dospělosti byl univerzitním profesorem, naposledy v Cambridgi. Byl ženatý, ale bezdětný. Všeobecně je považován za největšího teoretického fyzika v celém období mezi Newtonem a Einsteinem. Jeho vynikající kariéru předčasně ukončila v roce 1879 smrt - zemřel na rakovinu krátce před čtyřicátými osmými narozeninami.

Konstrukční elektronika A Radio 2/2000 Ing. Jiří Peček, OK2QX doplňuje:
Narodil se v bohaté, pokrokové a vzdělané skotské rodině v Edinburghu 13. července 1831. Měl nesporně talent k bádání a rozvinuté teoretické myšlení, neboť již v 15. letech předložil
Edinburské královské společnosti svou první vědeckou práci „O mechanickém kreslení oválů “. Studoval matematiku a fyziku na univerzitě v Edinburghu a studia zakončil v Cambridgi v roce 1854. Další léta strávil jako soukromý učitel, finančně byl zajištěn majetkem rodiny. V letech 1856 až 1860 získal profesuru na vysoké škole v Aberdeenu a od roku 1860 působil na Královské koleji v Londýně jako vysokoškolský profesor fyziky a astronomie.
Léta londýnského působení patřila v jeho životě k nejplodnějším. Pracoval teoreticky a experimentoval ve dvou oblastech. Zkoumal zbarvení fyziologických látek a mechanickou teorii tepla. Těžké onemocnění v roce 1865 jeho vědeckou práci na delší dobu přerušilo.
Nepřestává však psát, vydává svou známou práci „Pojednání o elektřině a magnetizmu“, navrhl mechanický model elektrického pole a napsal také svou nejvýznamnější práci, nazvanou „Dynamická teorie elektromagnetického pole“, ve které geniálně matematicky zformuloval (Maxwellovy rovnice) teorii elektromagnetického pole. Tato teorie je platná dodnes a zasahuje, jak se později ukázalo, dokonce i oblast světelných vln. Je s podivem, že dokázal o celé čtvrtstoletí teoreticky předstihnout pozdější objevy v této oblasti.

Jeden z Maxwellových pokusů . A je elektromagnet, spojnice B a B’ je horizontální osa, takže elektromagnet se může volně otáčet. Celý kruhový rám se může otáčet podle vertikální osy. Proud je na elektromagnet přiveden přes dva vodiče, dvě třecí plošky, vodiče v kruhovém rámu a hroty na horizontální ose. Pokud se rám roztočí, elektromagnet se vychýlí, což je důkaz Maxwellových výpočtů.

Stále větší přibližování vědy praxi znamenalo, že bylo potřebné vybudovat na univerzitě v Cambridgi laboratoř, a tím byl Maxwell pověřen. Pracoval velmi usilovně , ale zakrátko se jeho
již beztak podlomené zdraví začalo rapidně zhoršovat a 5. listopadu 1879 tento vynikající vědec - teoretik a výjimečná postava mezi tehdejšími fyziky zemřel.

Jeho význam vystihl J. J. Thomson (1850 až 1940), který jako mladý kolega prohlásil: „Musíme být hrdi na ohromné Maxwellovo dědictví, které nám zanechal. Jak je velké, to budeme ještě dlouho po jeho smrti objevovat“.


[osobnosti_vedy]

Johann Gregor Mendel
Narodil se 20.července 1822 v rodině sedláka v obci Hynčice, nyní součástí obce Vražné (okres Nový Jičín) na Moravě. Mateřským jazykem Mendela byla němčina.

Po absolvování základní školy v Hynčicích a gymnázia v Opavě se v roce 1840 zapsal na Filozofický ústav Univerzity v Olomouci. V roce 1843 byl přijat jako novic do augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně. Tehdy obdržel řádové jméno Gregor. Brněnští augustiniánim byli vzdělanci, kteří se tehdy podíleli na univerzitní a gymnaziální výuce na území monarchie. V té době zaujímali významné postavení ve vědeckém a kulturním životě na Moravě.

Po dokončení teologických studií v roce 1848 začal navštěvovat přednášky prof.F.Diebla z oboru zemědělských věd na brněnském filozofickém (!) ústavu. V roce 1853 ukončil dvouleté studium na Univerzitě ve Vídni.

V roce 1856 Mendel zahájil své experimenty s křížením rostlin (s hrachem) a roku 1862 zahájil meteorologická pozorování pro Meteorologický ústav ve Vídni. Meteorologická pozorování prováděl s velikou přesností až téměř do konce svého života.

V roce 1863 ukončil pokusy s hrachem (Pisum) a dne 8. února 1865 přednesl na zasedání Přírodovědného spolku v Brně, devět let po Darwinově knize „O původu druhů“, první část své teorie přenosu dědičných jednotek a 8. března druhou část o své klasické práci. V roce 1866 vyšla jeho práce Versuche über Pflanzen-Hybriden.

Roku 1868 byl zvolen za opata a preláta augustiniánského kláštera v Brně.

O rok později se mu dostalo jediné pocty za svého života v odborných přírodovědných kruzích: byl zvolen vicepresidentem Přírodovědného spolku v Brně. 9. června 1869 vyložil na půdě tohoto spolku výsledky své druhé práce v oboru křížení rostlin o jestřábnících (Hieracium-Bastarde), téhož roku se stal členem brněnského včelařského spolku.

V roce 1883 Mendel vážně onemocněl a dne 9. ledna 1884 zemřel v klášteře a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově do hrobky augustiniánů. Rekviem v kostele dirigoval později světoznámý skladatel Leoš Janáček.
Mendelova výzkumná činnost

Mendel považoval proměnlivost rostlin za doloženou skutečnost. Byl první, kdo udělal významný diagnostický převrat, když jako první nehodnotil organismus jako celek, ale rozložil ho na jednotlivé znaky. Jednotlivé znaky (např. tvar zralého semene), chápal protikladně, např. na jedné straně kulaté, na druhé hranaté jako dvě strany jedné mince. Hodnotil přenos jejich vloh. V jeho pojetí se u potomka neslévaly výchozí mateřská a otcovská buňka, ale sjednotily se vlohy pro jednotlivé znaky mateřské a otcovské rostliny. Novátorská diagnostická metoda umožnila Mendlovi vyhodnocení výsledků z křížení sedmi párů znaků u hrachu, z nichž všechna probíhala na principu dominance a recesivity protikladných znaků.
Při párování protikladů při oplození využil princip komplementarity.
Komplementární vůči mužovi je žena. Muž vůči muži a žena vůči ženě nejsou komplementární. Komplementární vzhledem k žluté barvě zralého semene hrachu je zelená, komplementární vůči vysoké rostlině hrachu je rostlina nízkého vzrůstu atd. Komplementarita je principem pro vysvětlení vzniku a vývoje znaků u organismů v rámci systému označovanému jako život. Komplementární životu je smrt.
Mendelovy zákony

Základní zákony dědičnosti formuloval v roce 1866 na základě analýz genetického křížení mezi vyšlechtěnými kmeny (poskytujícími potomstvo se stejnými znaky jako mají rodiče) hrachu setého (Pisum sativum), lišícími se v určitém dobře definovaném znaku jako je např. tvar semen (kulatá nebo hranatá), barva semen (žlutá nebo zelená) nebo barva květů (fialová nebo bílá).
Mendel zjistil, že křížením rodičů (P) lišících se v jediném znaku (např. tvar semen) vzniká potomstvo (F1, první filiální generace), ve kterém mají všichni jedinci znak pouze jednoho z rodičů, v tomto případě kulatá semena. Znak, projevující se u F1 generace, se jmenuje dominantní, alternativní znaky se nazývají recesivní. V generaci F2 (potomci F1 rodičů) se dominantní znak objevuje u tří čtvrtin potomstva, recesivní pak u jedné čtvrtiny. Hrách s recesivním znakem poskytuje přímé potomstvo, tzn. že výsledkem křížení mezi recesivními F2 je potomstvo F3 mající rovněž recesivní znak. Příslušníci F2 generace vykazující dominantní znak se však dělí do dvou kategorií: jednu třetinu vytváří jednotné potomstvo, zatímco zbylá část poskytuje potomstvo s poměrem dominantních znaků k recesivním 3:1 (jako u generace F2).

Mendel vysvětloval toto pozorování hypotézou, že různé páry kontrastních znaků jsou každý výsledkem faktoru (nyní nazývaného gen), který má alternativní formy (alely). Každá rostlina obsahuje pár genů určujících určitý znak, přičemž od každého z rodičů získala po jednom genu. Alely pro tvar semene mají symbol R pro kulatá semena a r pro semena hranatá.
Tak vznikají dvě možnosti genotypů (složení genů):
a) rostliny čisté linie s kulatými nebo hranatými semeny mají genotyp RR a rr, jsou označovány jako homozygoti ve tvaru semen.
b) rostliny s genotypem Rr jsou heterozygoti ve tvaru semen a jejich fenotypem (projev znaku) jsou kulatá semena, protože R je dominantní. Tyto dvě alely se žádným způsobem v rostlinách nemísí a prostřednictvím gamet se přenášejí na potomstvo.
Mendel rovněž prokázal, že různé znaky se dědí nezávisle. Například křížením hrachu s kulatými žlutými semeny (RRYY) s hrachem s hranatými zelenými semeny (rryy) poskytlo potomstvo F1 (RrYy) s kulatými žlutými semeny (žlutá semena jsou dominantní oproti semenům zeleným). Fenotypy F2 se vyskytovaly v poměrech 9 kulatá žlutá : 3 kulatá zelená : 3 hranatá žlutá : 1 hranatá zelená. Tento výsledek ukazuje, že geny žádného z rodičů nemají tendenci se integrovat.

Shrnutí Mendelových zákonů:
1) Při vzájemném křížení homozygotů (F1 generace) vzniká potomstvo, které je svým genotypem i fenotypem jednotné
- zákon o jednotnosti první generace kříženců
2) Při vzájemném křížení heterozygotů (F2 generace) vzniká potomstvo, které je genotypově i fenotypově různorodé, přičemž poměrné zastoupení homozygotů i heterozygotů v tomto potomstvu (proto i dominantních a recesivních fenotypů) je pravidelné a stálé
- zákon o segregaci alely a jejich kombinaci ve druhé generaci kříženců.

3) Při vzájemném křížení heterozygotů (F3 generace) ve více genových párech vzniká genotypově i fenotypově různorodé potomstvo, v němž je pravidelné a stálé zastoupení (poměrné zastoupení) genotypů všech možných kombinací mezi rozdílnými alelami všech heterozygotních alelových párů (9 : 3 : 3 : 1).
- zákon o volné (nezávislé) kombinovanosti alel různých alelových párů.



[osobnosti_vedy]

Isaac Newton
Isaac Newton se narodil ve vesnici Woolsthorpe nedaleko Granthamu (asi 200 km severně od Londýna) v roce 1643. Do svých 11 let navštěvoval vesnickou školu a od roku 1654 pak pokračoval ve studiu na King's school v Granthamu. Po čtyřech letech školu opustil a vrátil se zpět ne vesnici, kde pomáhal matce živit své dva mladší sourozence. V roce 1661 začal studovat univerzitu v Cambridgi.

17. století bylo obdobím silného náboženského cítění, a to nebylo nikde jinde silnější než ve Velké Británii. Právě tam pobožný mladý muž, Isaac Newton, konečně našel novou syntézu, v níž byla odkryta pravda a boží role zůstala zachována.

Newton byl géniem v experimentování i matematice, a právě tato kombinace mu umožnila založit koperníkovský systém a novou mechaniku. Jeho metoda byla jednoduchost sama: 'na základě pohybových jevů prozkoumat přírodní síly a pak použít těchto sil k vysvětlení dalších jevů'. Newtonova genialita ho vedla při výběru zkoumaných jevů a vytvoření nového a základního matematického prostředku - matematické analýzy (současně objevené Gottfriedem Leibnizem) - což mu umožnilo provádět výpočty s odvozenými silami. Výsledkem byla kniha Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (Matematické základy přírodní filosofie), která byla vydána v r.1687. Zde byla obsažena nová fyzika, použitelná stejně dobře pro pozemská i nebeská tělesa. Newtonova analýza sil dala za pravdu Koperníkovi, Keplerovi a Galileovi. Descartes byl zcela poražen.

Newtonovy tři pohybové zákony a jeho princip univerzální gravitace stačily k řízení nového kosmu, ale pouze, jak věřil Newton, s pomocí Boha. Gravitace, jak nejednou řekl, byla přímou akcí Boha, stejně jako všechny síly řádu a vitality. Absolutní prostor měl pro Newtona zásadní význam, protože prostor byl 'sídlem Boha' a sídlo Boha musí být základním souřadným systémem. A nakonec, Newtonova analýza vzájemných poruch pohybů planet způsobených jejich vlastními gravitačními poli předpovídala úplné zhroucení slunečního systému, pokud by Bůh nezasahoval a neuváděl vše opět do pořádku.


[osobnosti_vedy]

Alfred Nobel
Alfred Bernhard Nobel byl švédský chemik, podnikatel a vynálezce, žijící v letech 1833 - 1896.
Nobel se narodil ve švédském Stockholmu dne 31. Října 1833. Když mu bylo devět let, přestěhoval se se svojí rodinou do města St. Petersburg. Jeho výuka probíhala převážně soukromými učiteli a v šestnácti letech měl veliké znalosti v oboru chemie. Miloval literaturu a přírodní vědy, uměl anglicky, německy, francouzsky, švédsky a rusky. Cestoval do Paříže a do USA, kde dokončil svoje studium.
Poté pracoval v továrně svého otce. Začal experimentovat s nitroglycerinem a poté vynalezl dynamit, který si nechal v roce 1867 patentovat. Není to však jediná věc, kterou Nobel vynalezl, mezi jeho další objevy patří jiné výbušniny, užívané v lomech, na stavbách atd. Nobel hodně cestoval a stal se velice bohatým.
Utkvělou myšlenkou posledních let Nobelova života bylo zajištění míru. V roce 1895 podal v Paříži testament, kterým zřídil ze svého majetku fond. Z něho se měly rozdělovat roční úroky jako ceny osobám, jejichž činnost přinesla v předcházejícím roce lidstvu největší prospěch.
Zemřel 10. Prosince 1896 ve městě San Remo v Itálii. Přes značné překážky při plnění Nobelovy poslední vůle bylo vytvořeno pět cen, které jsou každoročně udělovány v oblasti fyziky, chemie, fyziologie a medicíny, literatury a míru. Od roku 1969 se uděluje i cena za ekonomii. Ceny se začaly udělovat v roce 1901 při pátém výročí Nobelovy smrti. Nobelovu cenu za fyziku a ekonomii uděluje Královská akademie věd, cenu za fyziologii a medicínu Nobelova společnost v Karolínském medicínsko - chirurgickém ústavu ve Stockholmu, cenu za literaturu Akademie ve Stockholmu a cenu za mír pětičlenný výbor jmenovaný norským parlamentem v Oslu. Cena se skládá ze tří částí: peněžní odměny, zlaté medaile a diplomu. Udílí se v den výročí Nobelova úmrtí. Ceny předává švédský král ve Stockholmu, cenu za mír pak norský král v Oslu.
Nobelovou cenou byli vyznamenáni dva Češi. Jaroslav Heyrovský v roce 1959 za vynález a rozvoj polarografie a Jaroslav Seifert v roce 1984 za poezii.



ŽIVOT A PRÁCE

Alfred Nobel se narodil ve Stockholmu 21. října 1833. Jeho otec Immanuel Nobel byl inženýr a vynálezce, stavěl mosty a budovy ve Stockholmu. Ve spojení s konstrukční prací experimentoval také s různými technikami odstřelování skal. Alfredova matka, Andrietta Ahlsell, pocházela ze zámožné rodiny. Ve stejném roce, kdy se narodil Alfred Nobel, byl jeho otec kvůli neúspěchům v konstrukční práci, způsobených ztrátou lodí se stavebním materiálem, přiveden ke krachu. V roce 1837 opustil Immanuel Nobel s rodinou Stockholm, aby začal nový život ve Finsku a Rusku. Aby finančně podpořila rodinu, otevřela Andrietta obchod s potravinami, který přinášel skromné příjmy. Mezitím byl ale úspěšný Immanuel Nobel s jeho novým podnikem v St. Petěrburku v Rusku. Otevřel si továrnu, kde začal vyrábět výzbroj pro ruskou armádu. Přesvědčil také cara a jeho generály, že námořní miny by mohly být použity na zneškodnění nepřátelských lodí hrozících městu. Námořní miny, navrhnuté Immanuelem Nobelem, byly jednoduchá zařízení skládající se z ponořených soudků naplněných střelným prachem. Ukotveny pod povrchem Finského zálivu spolehlivě zabránily Britskému královskému loďstvu dostat se na dostřel St. Petěrburku během Krymské války (1853 - 1856). Immanuel Nobel byl také průkopníkem výroby zbraní a navrhování parních motorů. Díky úspěchu tohoto obchodního a průmyslového odvětví mohl Immanuel Nobel v roce 1842 přestěhovat svou rodinu do St. Petěrburku. Tady bylo jeho synům poskytnuto základní vzdělání soukromými učiteli. Výuka zahrnovala přírodní vědy, jazyky a literaturu. Ve věku 17 let mluvil Alfred Nobel plynule švédsky, rusky, francouzsky, anglicky a německy. Jeho prvořadými zájmy byla angličtina a anglická literatura, stejně tak i chemie a fyzika. Alfredovu otci, který chtěl, aby jeho synové později také pracovali v jeho podniku, se nelíbil Alfredův zájem o poezii a pokládal svého syna za uzavřeného do sebe. Za účelem rozšíření Alfredových obzorů ho otec poslal do ciziny, aby se dále vzdělával v oblasti chemického inženýrství. Během dvou let navštívil Alfred Švédsko, Německo, Francii a Spojené státy. V Paříži, která se mu líbila nejvíc, pracoval v laboratoři známého chemika, profesora T.J. Pelouzea (T.J. Peloze). Tam potkal mladého italského chemika Ascania Sorbera (Ascanio Sobrero), který tři roky předtím vynalezl vysoce výbušnou kapalinu - nitroglycerin. Nitroglycerin se vyráběl nitrací glycerinu kyselinou dusičnou a sírovou. Byl ale považován za příliš nebezpečný, než aby mohl mít nějaké praktické využití. Ačkoli jeho síla vysoce převyšovala sílu střelného prachu, mohl explodovat za nepředvídatelných okolností. Alfred Nobel se začal o nitroglycerin velmi zajímat a hledal způsob, jak umožnit jeho využití v praxi. Uvědomil si, že musí být vyřešeny hlavně problémy bezpečnosti a kontrolované detonace nitroglycerinu. Ve Spojených státech navštívil Johna Ericssona (John Ericsson), švédsko-amerického inženýra, který vyvinul lodní šroub. V roce 1852 byl Alfred Nobel požádán o návrat a práci v rodinném podniku, který zaznamenával velký rozmach díky dodávkám výrobků do ruské armády. Spolu se svým otcem provedl Alfred pokusy se snahou vyvinout komerčně a technicky využitelný nitroglycerin. Když skončila válka a podmínky se změnily, byl Immanuel opět přiveden ke krachu. Opustil se dvěma ze svých synů, Alfredem a Emilem, St. Petěrburk a vrátili se zpět do Stockholmu. Jeho další dva synové, Robert a Ludvig, zůstali v St. Petěrburku. S obtížemi zvládli záchranu rodinného podniku a přeorientovali se na rozvoj ropného průmyslu v jižní části ruské říše. Byli velmi úspěšní a stali se z nich jedni z nejmajetnějších lidí své doby.

Po návratu do Švédska v roce 1863 se Alfred Nobel soustředil na vývoj nitroglycerinu jako trhaviny. Četné exploze včetně té, ve které byl v roce 1864 zabit jeho bratr Emil a několik dalších lidí, přesvědčily úřady, že výroba nitroglycerinu byla neobyčejně nebezpečná. Všechny pokusy s nitroglycerinem na území města Stockholmu byly zakázány a Alfred Nobel musel své experimenty přesunout na loď, kotvící na jezeře Mälaren. Alfreda to neodradilo a v roce 1864 mu bylo umožněno začít vyrábět nitroglycerin ve velkém. Experimentoval s mnoha různými přísadami, aby učinil manipulaci s nitroglycerinem bezpečnější. Brzy zjistil, že smísení nitroglycerinu s hlinkou promění kapalinu ve tvarovatelnou hmotu, ze které je možné vytvořit tyče, velikostí a tvarem způsobilé k vložení do navrtaných děr. V roce 1867 patentoval tento materiál pod názvem dynamit. Aby mohl přivést kusy dynamitu k detonaci, vynalezl také rozbušku, která mohla být odpálena pomocí zápalné šňůry. Tyto vynálezy byly uskutečněny právě v době, kdy se začala používat sbíječka a diamantový hrot. To obrovsky snížilo náklady na trhání skal, vrtání tunelů, hloubení kanálů a další odvětví stavebních prací. Obchod s dynamitem a rozbuškami rapidně rostl a Nobel se ukázal být také dobrým podnikatelem a obchodníkem. V roce 1865 vyvážela jeho továrna v Krümmelu u Hamburgu v Německu nitroglycerinové trhaviny do dalších zemí v Evropě, Americe a Austrálii. Během dalších let založil Alfred Nobel továrny a laboratoře na 90 různých místech ve více než 20 zemích světa. Ačkoliv žil v Paříži, většinu svého života cestoval. Victor Hugo ho jednou popsal jako „Nejbohatšího evropského tuláka“. Když zrovna necestoval nebo nebyl zaměstnán obchodem, intenzivně pracoval v různých laboratořích, nejprve ve Stockholmu, později ve městech Hamburg (Německo), Ardeer (Skotsko), Paříž a Sevran (Francie), Karlskoga (Švédsko) a San Remo (Itálie). Soustředil se na rozvoj technologie výbušnin, ale také na ostatní chemické vynálezy, např. syntetická pryž a kůže, umělé hedvábí apod. V roce 1896, kdy zemřel, vlastnil 355 patentů.

Intenzivní práce a cestování mu nedávaly příliš mnoho prostoru pro soukromý život. Ve věku 43 let se cítil jako stařec. V novinách podal inzerát: „Zámožný, vysoce vzdělaný starší muž hledá dámu zralého věku, znalou jazyků jako sekretářku a pomocnici v domácnosti“. Nejkvalifikovanější uchazečkou se zdála být rakouská žena, Counthess Bertha Kinsky. Po velmi krátkém čase, který pracovala pro Nobela se rozhodla vrátit zpět do Rakouska a vdát se za muže jménem Count Arthur von Suttner. Přesto zůstali Alfred Nobel a Bertha von Suttner přáteli a nepřestali si psát dopisy po desetiletí. Následující roky se Bertha stavěla stále kritičtěji ke zbrojní horečce. Napsala známou knihu „Složte zbraně“ (Lay Down Your Arms) a stala se přední postavou mírového hnutí. To bezpochyby ovlivnilo Alfreda Nobela i při psaní jeho závěti, ve které pamatuje i na cenu pro lidi, kteří podporovali mír. Několik let po smrti Alfreda Nobela se rozhodl Norský parlament, že Nobelovu cenu za mír v roce 1905 získá právě Bertha von Suttner.

Nobelova velikost tkví v jeho schopnosti zkombinovat pronikavé myšlení vědce a vynálezce s prozíravou dynamičností průmyslníka. Nobel byl velmi zaujat společenskými a mírovými problémy a zastával na svou dobu radikální názory. Velmi se zajímal o literaturu, psal svou vlastní poezii a dramatickou tvorbu. Nobelova cena se stala splněním a rozšířením jeho životních cílů.

Mnoho společností založených Alfredem Nobelem stále hraje důležitou roli ve světové ekonomice, například Imperial Chemical Industries (ICI) - Velká Británie, Société Centrale de Dynamite - Francie a Dyno Industries v Norsku. Před koncem svého života získal společnost AB Bofors ve městě Karlskoga, ve kterém se stalo Björkbornské panství jeho švédským domovem. Alfred Nobel zemřel v San Remu v Itálii 10. prosince 1896. Když byla otevřena jeho závěť, bylo velkým překvapením, že jeho jmění bude použito na ceny za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu, literaturu a mír. Vykonavatelé závěti byli dva mladí inženýři, Ragnar Sohlman a Rudolf Lilljequist. Dali se do zakládání Nobelovy nadace jako organizace, která má dbát na hospodaření s finančními prostředky poskytnuté Nobelem na tento účele, a řízení institucí udělujících ceny. To se neobešlo bez potíží, závěť byla popírána příbuznými a zpochybňována úřady v mnoha zemích.


[osobnosti_vedy]

Georg Simon Ohm
Georgův otec byl zámečníkem, který ovládal matematiku a fyziku tak dobře, že byl prvním učitelem svého syna a vzbudil v něm takový zájem o tyto obory, že je Georg začal studovat na univerzitě rodného města. Studia ukončil v roce 1813 do roku 1817 byl učitelem ve švýcarském městě Cologne.Vynikl pracemi z oboru elektrodynamiky, obhájil doktorát, od roku 1833 byl profesorem a od 1839 rektorem na polytechnice v Norimberku. Z finančních důvodů později přešel na gymnázia do Bamberku a Kolína nad Rýnem, kde také vznikly jako hlavní práce. Od roku 1849 působil jako profesor na univerzitě v Mnichově. Zemřel po krátké nemoci ve věku 67-let jako starý mládenec.
Největší pozornost věnoval Ohm studiu elektřiny. Z jeho předchůdců na něj měli přímí vliv italský fyzik. A. Volta (1777-1851), proslavený objevem magnetických účinků proudu, francouzského fyzika Ampera (1775-1836), jenž definoval proud jako kvantitativní veličiny a britský chemik H.Davy (1778-1829), který zavedl pojem odpor. Všechny uvedené pojmy však nebyly dostatečně přesně definovány a zkoumat jejich souvislosti se před Ohmem nikdo nevážil. Vycházeje z mechanické analogie elektrického a vodního proudu (tento mylný přístup se naštěstí ve výsledku nikde neprojevil) Ohm v letech 1825-26 experimentálně učil základní zákon elektrických obvodů (Ohmův zákon ) a o rok později jej zpracoval teoreticky . Zákon byl jednoznačně přijat pouze v Německu. Český F. Petřina (1799-1855), který považoval elektřinu za plynné fluidum ,,mluno´´ obklopující atomy jako atmosféra, se snažil pomocí svých představ dokázat, že odpor vodiče není závislý na jeho vlastnostech, ale že je úměrný intenzitě proudu jím procházejícího, čili též rychlosti pohybu fluida. Tato reakce nebyla ve světě ojedinělá, v Anglii například ještě v roce 1876 musela British Association zařídit zvláštní komisi, která měla potvrdit, anebo vyvrátit správnost Ohmovy formule.
Ohm také zkoumal vznik tepla ve vodiči, kterým protéká proud, a od roku 1830 se zabýval akustikou, kde definoval základní pojmy, vypracoval teorii sirén a barvy zvuku; na to navázal německý přírodovědec H. Helmholtz (1821-1894 ) ve své teorii slyšitelnosti. V letech 1825-26 Ohm publikoval dvě práce o zákoně, podle něhož kovy vedou proud a roku 1827 práci o matematickém zpracování galvanického obvodu. V roce 1881 mezinárodním kongresu elektrotechniků byla jednotka elektrického odporu definována pomocí sloupce rtuti dané délky, teploty a průřezu a pojmenována ohm.

[osobnosti_vedy]

Jan Evangelista Purkyně
Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích na Litoměřicku jako nejstarší syn Josefa Purkyně, hospodářského úředníka na panství knížat Dietrichsteinů, a Rosalie roz. Šafránkové. Rodina Purkyňů pocházela z Litoměřic. Otec J.E.P. zemřel již roku 1793 ve svých čtyřiceti letech. Měl celkem tři děti: Jana, Emanuela, který brzy zemřel, a Josefa.

J.E.Purkyně chodil nejdříve do školy v Libochovicích, ale díky svému hudebnímu nadání odešel již v jedenácti letech jako choralista do Mikulova na gymnázium, které patřilo katolickému řádu piaristů. V sedmnácti letech po úspěšném ukončení gymnázia vstoupil do piaristického řádu. Tento řád mu dával dobrou příležitost stát se učitelem a věnovat se vědě. Řádové stanovy ukládaly členům přímo za povinnost poskytovat bezplatné vzdělání chudé mládeži a sirotkům. Piaristé přijímali proto do škol i děti evangelického a židovského vyznání, na rozdíl např. od jezuitů. Od těch se lišili i v učebním plánu: od začátku vyučovali matematiku, filozofii a experimentální fyziku, pěstovali rovněž přírodní vědy, hudbu, malbu a cizí řeči. Po ročním noviciátu, který Purkyně strávil ve Staré Vodě u slezských hranic, byl poslán jako učitel do školy ve Strážnici na uherském pomezí. V té době se Purkyně zabýval českým jazykem a literaturou a učil se i italštině a francouzštině. R. 1806 odešel vyučovat do Litomyšle, kde se seznámil s novější německou filozofií, zejména Fichtovou. To ho povzbudilo k vědecké činnosti, takže vystoupil z řádu v roce 1807, aby se mohl plně věnovat vědě ve svobodnějších podmínkách, a odešel do Prahy.

První pražské období (1807-1823)

Po svém odchodu z piaristického řádu vstoupil Purkyně do druhého ročníku studia filosofie na universitě. Živil se jako učitel v různých šlechtických rodinách. Od roku 1810 byl vychovatelem barona Ferdinanda Hildprandta. Ten studoval na hornické akademii ve Štiavnici, kde s ním Purkyně strávil delší dobu. Toto období ještě posílilo Purkyňův zájem o přírodní vědy natolik, že v roce 1814 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu. Ze všech oborů se mu stala nejbližší fyziologie. Dokonce plánoval založení zvláštního přírodovědného ústavu v Blatné podle švýcarského vzoru s podporou barona Hildprandta. Nakonec se tohoto plánu vzdal a r. 1818 zakončil svá studia lékařství inaugurační disertací Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjektiver Hinsicht. Spis mu získal mj. přízeň J.W.Goetheho, což mu usnadnilo další kroky ve společenském životě. Do roku 1822 pak Purkyně pracoval jako asistent anatomie u prof. Ilga a Rottenberga v Praze. Neúspěšně se ucházel o profesuru anatomie v Pešti a ve Štýrském Hradci.

Roku 1822 poslal dr. Rust, pruský generální lékař, Purkyňovi dopis, v němž mu oznamoval, že se uvolnilo místo na katedře fyziologie ve Vratislavi. Přestože se o toto místo ucházelo více významných kandidátů, rozhodl se Purkyně zkusit své štěstí a odcestoval do Berlína. Nakonec místo získal za podpory tehdejšího pruského ministra kultury, vzdělávání a zdravotnických záležitostí Altensteina, doktora Rusta, vedoucího pruského vysokoškolského oddělení Schulzeho a berlínského profesora anatomie a fyziologie C.A.Rudolphiho.

Z Berlína Purkyně odcestoval do Výmaru navštívit Goetheho a dále na jeho doporučení navštívil i universitu v Jeně, kde se osobně seznámil s dalšími významnými učenci. Před vánoci 1822 se vrátil do Prahy, a do Vratislavi odešel o velikonocích r. 1923.

Vratislavské období (1823-1850)

Ve Vratislavi nebyl J.E.Purkyně přijat příznivě ani svými kolegy, ani studenty. Všichni nelibě nesli, že na jejich fakultě přednáší učenec z Rakouska, “odkud podle jejich předsudků ničeho dobrého nadíti se nebylo”. Také jeho přednášky, v nichž netradičně nahradil dogmatický přístup experimentálním, byly často předmětem stížností. Avšak během prvních dvou let se Purkyňovi podařilo potlačit nevůli kolegů díky jeho vynikajícím vědomostem a zejména díky vlídnému a skromnému chování.

Svou vratislavskou kariéru zahájil habilitačním spisem De examine physiologico organi visus et systematis cutanei. Jeho odborná autorita byla rok po příchodu do Vratislavi oceněna přijetím do Slezské vlastenecké společnosti (Schlesische Gesellschaft für vaterländische Kultur), učené společnosti, na jejíž půdě přednesl Purkyně do roku 1850 přes 60 sdělení o svých pracích a objevech. V roce 1825 vydal spis Beobachtungen und Versuche zur Physiologie der Sinne, oder Neue Beiträge zur Kenntnis des Sehens in subjektiver Hinsicht, v němž se vrátil k tématu své disertační práce. V následujících letech se cele věnoval plnění svých učitelských povinností a také podnikal experimenty v mnoha oblastech morfologie živočichů i rostlin. Jeho mikroskopické bádání bylo zdokonaleno po roce 1832, kdy se mu podařilo získat “velký” Plösslův mikroskop. Během prvních patnácti let vratislavského období Purkyně publikoval svoje nejvýznamnější objevy a spisy. Z nich nejvyššího ocenění dosáhl spis z r. 1830 De cellulis antherarum fibrosis nec non de granorum pollinarium formis commentatio phytotomica, oceněný Monthyonskou cenou Francouzské akademie. Jako uznávaná vědecká osobnost se Purkyně účastnil sjezdů německých přírodovědců a lékařů v Drážďanech (1826), v Berlíně (1828), ve Vratislavi (1833), v Praze (1837) a v Karlových Varech (1862).

Od samého počátku svého působení ve Vratislavi se Jan Ev. Purkyně snažil zřídit pro fyziologii zvláštní praktický ústav, jaký dosud neexistoval při žádné univerzitě. Zvláště pruské vládě tak chtěl dokázat, jaký přínos by takové praktické ústavy měly pro vědu. Jeho návrh z roku 1831 byl však zamítnut univerzitním kuratoriem jako příliš odvážný. I přes nemalé finanční těžkosti zařídil tedy Purkyně takový ústav ve svém bytě a dal tím svým studentům příležitost pracovat pod jeho dohledem na mikroskopických pozorováních. I v těchto stísněných podmínkách se tak zrodila řada významných objevů a disertačních prací, na nichž Purkyně spolupracoval se svými posluchači. Roku 1836 Purkyně své úspěchy shrnul v dalším spise, který byl projednán na Altensteinově ministerstvu a roku 1839 byl Purkyňovi přidělen nový dům pro fyziologický ústav. Jeho vybavování a zařizování zabralo téměř všechen Purkyňův čas v následujících letech, a proto přestal i spolupracovat na dalších studentských disertacích. Purkyňova vědecká činnost však pokračovala i nadále, své výsledky publikoval jako pojednání v různých periodicích či ve sbornících a knihách jiných autorů.

Horlivá vědecká činnost představovala pro Purkyně i překonání nešťastných událostí v rodinném životě. Purkyně se roku 1827 jako čtyřicetiletý oženil s Julií Rudolphiovou, dcerou berlínského profesora Rudolphiho. Během šťastného manželství se jim v letech 1829 až 1834 narodily čtyři děti: dcery Rosalie a Johanna, synové Emanuel a Karel. Dcery Hanička a Rozárka však zemřely v roce 1832 během epidemie cholery ve Vratislavi, a téhož roku zemřel i Purkyňův tchán C.A.Rudolphi, Purkyňův velký zastánce. V říjnu roku 1834 ztratil Purkyně matku a o tři měsíce později i manželku Julii. Tak obrovská osobní ztráta měla vliv i na Purkyňovy výzkumy.

Ačkoli po počátečních obtížích začal Purkyně ve Vratislavi i v zahraničí docházet velkého uznání pro svou práci, nepřestal nikdy toužit po návratu do vlasti. Stal se tak ve Vratislavi centrem slovanského národního života. Do německých periodik přispíval referáty o českém i slovanském písemnictví. V roce 1832 nalezl ve Vratislavi rukopis kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, v roce 1839 v Olešnici český žaltář. Dvakrát též navštívil Lešno, kde zhlédl rukopisy J.A.Komenského a archivní památky Jednoty bratrské. Pořídil soupis bohemik v knihovnách Německa a založil ve Vratislavi Towarzystwo literacko- słowanskie. Do češtiny přeložil básně Schillerovy a Tassův Osvobozený Jeruzalém, rovněž pořídil polský překlad Čelakovského Ohlasu písní českých. Ve svých aktivitách týkajících se rozvoje slovanské kultury byl dále podpořen v roce 1842, kdy do Vratislavi jako profesor slovanských literatur přišel právě František Lad. Čelakovský. Roku 1848 se Purkyně účastnil Slovanského sjezdu v Praze a při té příležitosti byl jmenován doktorem filozofie honoris causa pražské univerzity.
Za veškerý svůj přínos pruskému státu byl Purkyně roku 1842 vyznamenán pruským řádem Červeného orla 3.třídy.

Druhé pražské období (1850-1869)

Příležitost k návratu do Prahy se Purkyňovi naskytla již v roce 1835, kdy se uvolnilo místo přednášejícího anatomie na pražské univerzitě. Purkyňovou podmínkou však bylo, aby mu do univerzitní praxe byla započtena i léta strávená v cizině. Jelikož ministerstvo odmítlo Purkyňovi tuto výjimku udělit, musel zůstat ve Vratislavi až do roku 1850, kdy byl spolu s Čelakovským povolán do Prahy a v letním semestru začal přednášet fyziologii.
Prvním Purkyňovým pražským záměrem bylo zřízení samostatného ústavu fyziologie, tak jak se mu to podařilo před jedenácti
lety ve Vratislavi. Toho dosáhl již na podzim roku 1851, kdy mu byla přidělena budova ve Spálené ulici. (Po Purkyňově smrti byl ústav zrušen a dům kolem roku 1930 zbořen.) Další jeho snahou bylo pěstování studia přírodních věd v českém jazyce. K tomuto cíli směřovalo i vydávání českého přírodovědného časopisu Živa, který Purkyně redigoval spolu s prof. Krejčím. Živa vycházela od roku 1853, kdy ji Purkyně prosadil navzdory tuhé bachovské reakci, do roku 1864. Přispíval i do Časopisu Českého musea a řadí se mezi autory řady článků ve Slovníku naučném, redigovaném F.Riegrem. Purkyně působil rovněž v mnoha učených společnostech českých i zahraničních, byl předsedou Spolku českých lékařů, místopředsedou Umělecké besedy, předsedou přírodovědeckého odboru Českého muzea, členem Královské české společnosti nauk a mnoha dalších. V letech 1861-1866 byl Purkyně poslancem Českého sněmu za okres velvarsko-slanský.
Na universitě pražské Purkyně přednášel až do svých osmdesáti let. Když chtěl odejít na odpočinek v roce 1865, podali mu posluchači lékařství adresu, v níž ho žádali o setrvání v učitelském úřadě. I ve vysokém věku byl stále mladicky svěží a čilý, což se odrazilo i v jeho bádáních.
V roce 1863, v roce 1000. výročí založení ruské říše, byl Jan Evangelista Purkyně jmenován rytířem sv. Vladimíra 3. třídy. Roku 1866 se stal doktorem lékařství h.c. vídeňské univerzity. V roce 1867 byla u příležitosti Purkyňových 80. narozenin ražena pamětní medaile V.Seidana. Její variantu vydala pražská lékařská fakulta roku 1868 při příležitosti 50. výročí Purkyňova doktorátu. V tomtéž roce byl Purkyně vyznamenán pruským řádem Červeného orla 2. třídy a rakouským rytířským řádem Leopoldovým.
V dubnu 1868 náhle zemřel Purkyňův mladší syn, malíř Karel Purkyně. Koncem roku se velmi zhoršil i Purkyňův zdravotní stav.
Po delší nemoci Jan Evangelista Purkyně zemřel v Praze dne 28. července 1869.


[osobnosti_vedy]

pythagoras
(asi 580 - asi 500 př.n.l)
Pythagoras je snad nejznámějším řeckým matematikem. Jeho jméno je spojováno s všeobecně rozšířenou poučkou o vlastnostech pravoúhlého trojúhelníka : součet čtverců nad oběma odvěsnami je roven čtverci nad přeponou.Praktická znalost této věty sahá ovšem do dávné minulosti: využívali ji staří Číňané, Indové i Babyloňané.Egypťané při vytyčování pravých úhlů svých staveb sestrojovali trojúhelník o stranách 3,4 a 5, stejně jako dnešní zedníci.Pythagoras a jeho žáci však tuto poučku dokázali a našli způsob, jak určit všechny pravé trojúhelníky s celočíselnými délkami stran.
Podle Pythagorových představ Země, slunce a všechny planety obíhají kolem centrální ohnivé koule.Pythagoras tak vlastně poprvé připustil pohyb Země.
Narodil se v rytce kamene na řeckém ostrově Samos, kde tenkrát rozkvétal obchod, vědy a umění.V dospělém věku hodně cestoval, zejména po východních zemích, a dostal se snad až do Indie.
Pak se usadil na Sicílii v řeckém městě Krotónu, kde založil svou filozofickou školu.
Byla to však spíše sekta, uzavřená společnost s přísnými pravidly, která provozovala nejrůznější rituály.
Pythagoras, údajně urostlý muž majestátního vzezření, zde pocházel v dlouhém bílém šatě a byl uctíván jako polobůh.
Nakonec za politických nepokojů ve městě byla většina příslušníků sekty pobita a Pythagoras uprchl do blízkého Metapontu, kde brzy zemřel.
Sám nezanechal žádné spisy, ale jeho učení podrobně zaznamenali a dále rozvinuli jeho žáci.
I když učení Pythagora a jeho školy bylo v mnohém fantastické, je v něm okouzlení nad matematickou krásou světa a silně ovlivnilo pozdější filozofy a badatele - Platona, Aristotela, Koperníka i Keplera


[osobnosti_vedy]

15alt=Zobrazit předchozí záznamy Zobrazit další záznamy




 Wikipedie   Seznam stránek   Kapitoly témat   Významné servery   Klíčová slova 








Otevře hlavní stranu společnosti AmaPro