Astrologie Astronomie Bankovnictví Biologie Botanika Cirkev Cizí slova Digitální technika Digitální fotografie Digitální televize Elektronika
Evropská unie GPS navigace Historie a dějepis Chemie Informační technologie Kancelář Kominictví Kosmetika Lékařství Německý jazyk Osobnosti světa Osobnosti vědy
Právo a zákon Psychologie Škola Telekomunikace Videotechnika Výchova Vzduchotechnika Wifi technika Zbraně Zdravá výživa Zdravotnictví Zubařství
   
Výpis pojmů v modulu [telekomunikace] od: 1 záznamu

obecný popis dělení ústředen na generace atú
Ústředny lze dělit v tom nejobecnějším formátu na generace. Zařazení telefonní ústředny je dáno těmito elementy: technologií spojovacího pole, technologií řízení spojení a kvalitou služeb. Generace lze svázat také s časovým vývojem celé historie telefonie 20. století. V důsledku kombinací technologií jednotlivých elementů došlo i k definicím mezigeneračních ústředen, jako např. III. a půltá generace.
[telekomunikace]

Nultá generace ATÚ
Jedná se o období tzv. manuálních ústředen, někdy z meziválečného období, ale i později např. v meziměstském styku. Nejedná se o klasické automatické ústředny, které jsou řízené volbou, ale o ústředny, kde řízení spojení provádí spojovatelka. Na základě indikace volajícího se spojí spojovatelka přímým telefonním hovorem s žadatelem, ten mu sdělí číslo (někdy jen jméno) volaného. Spojovatelka vyzvoní volaného a po jeho vyzvednutí ručně propojí ab dráty volaného a volajícího spojovacím káblíkem ovládacího pultu. Přerušení hovoru je identifikováno rozpojením smyčky jednoho z účastníků.
[telekomunikace]

První generace ATÚ
Ústředny první generace jsou již plně schopny na základě volby automaticky vyzvonit volaného, spojit a zrušit hovor. Tyto ústředny jako plně automatické můžeme zařadit do poválečné doby určené především jako místní ústředny. Tyto ústředny pracovaly s relátky a dalšími elektromagnetickými prvky. Spojení probíhalo synchronně s volbou a v případě nedostupnosti směru či obsazeném účastníkovi, docházelo ke generování obsazovacího tónu vždy v místě kolize. Elektromagnetické prvky vykazovaly značnou poruchovost, tudíž na těchto ústřednách zpravidla byla nepřetržitá služba. Střední doba poruchy se pohybovala v hodinách. Jedním z problémů efektivního rozvoje telekomunikací se začalo jevit spojování dvou ústředen od sebe fyzicky vzdálených. Začínají se objevovat první přenašeče a primitivní přenosové systémy. Zpočátku se pro meziměstský hovor využívalo služeb meziměstské spojovatelky. Kapacity ústředen první generace nebyly velké, ale díky kaskádní struktuře, bylo možné ústřednu rozšiřovat s každou přidanou číslicí do nekonečna. Vzhledem k slabé kabeláži (přístupové sítě) byla praktická architektura takové ústředny 4 místná. Z telekomunikačních služeb se tyto ústředny paradoxně jevily velmi inteligentní, neboť většinu služeb zprostředkovávala spojovatelka. Z automatizovaných služeb lze jen považovat tu základní, a to je klasický telefonní hovor. V oblasti tarifikace nebyla na těchto ústřednách téměř žádná podpora. Zaznamenával se pouze počet provedených hovorů na účastnickém počítadle.
[telekomunikace]

Druhá generace ATÚ
Ústředny druhé generace jsou zařazeny někdy do období 70. let a zpravidla se jedná o výkonnější v praxi nejpoužívanější kapacitní elektromechanické ústředny na bázi křížových spínačů. Je nutné však podotknout, že rozvoj telekomunikací v této době přináší i zcela nové a velmi moderní technologie s časovými technologiemi, ale jejich praktická využitelnost byla velmi potlačena poměrně funkční technologií a mohutnou výrobou ústředen s křížovými spínači. Křížové spínací bloky (pole) byly velmi kompaktní a modulární. Nicméně problematika zapojení, sestavování a propojování komponentů ústředen byla poměrně složitá. Začaly se zde objevovat první metody asynchronního spojování, což kladlo požadavky na dočasné odložení volby v různých technologiích pamětí. Kapacity pamětí byly velmi malé, řádově desítky bitů pro jedno spojení. Poruchovost těchto ústředen klesla, nikoliv příliš razantně. Střední doba poruchy se pohybovala okolo 24 hodin. Vzhledem k prvotním pokusům o inteligentní směrování se začínají projevovat poruchové problémy tzv. „sukování ústředny“. Tato skutečnost rozvíjí další části ústředen jako je statistika, měření dostupnosti a zatížení. Obecně lze mluvit o monitorování ústředny. Údržba takové ústředny byla spíše nákladná v důsledku nutné vyšší odbornosti obsluhujících pracovníků. Architektura ústředen umožňovala vytvářet výkonné ústředny pro velká města, kde byla tendence stáhnout přístupové sítě do jednoho bodu, kde stála velká budova s obrovskými sály ústředen druhé generace. Co se týče telefonních služeb, byla i tato ústředna pro uživatele spíše nepříjemná, neboť byla již zaměřená na služby tarifikace v časových pásmech a nic jiného vyjma klasického telefonního spojení nepřinesla. Naopak k velkému rozvoji dochází v oblasti přenašečů mezi vzdálenými ústřednami, které umožňují automatizaci a integraci národních sítí a vznikají tak prvotní dokonalé telefonní sítě, jejíž doba životnosti se dostává až k 20. letům provozu.
[telekomunikace]

dva a půltá generace atú
V době mohutné světové telefonizace v 70 letech, kde se používá masivní nasazování ústředen technologií druhé generace, dochází také k prudkému rozvoji elektroniky na bázi polovodičů. V praxi jsou nasazeny tisíce systémů s relé, které stojí proti dokončenému vývoji prostředků telekomunikační techniky na bázi tranzistorů. Nastává provozní problém jak nasadit polovodiče, které jsou ještě drahé a nepřijít o návratnost systémů s křížovými spínači. Je možné uvést, že další vývoj telekomunikací směroval k vzniku tzv. hybridních ústředen, které řídí telefonní spojení elektronicky, ale hovorové spojení je uskutečněno na systémech s křížovými spínači. Vzhledem k vývoji různých elektronických doplňků, které byly připojovány do ústředen druhé generace a neustále ji tak zdokonalovaly, mluvíme o ústřednách, které nepatří již do druhé, ale nepatří ještě ani do třetí generace ústředen.
[telekomunikace]

Třetí generace ATÚ
Základní charakteristikou ústředen třetí generace je úplná náhrada všech elektromagnetických prvků za polovodiče. Jejich provozní éru je možné zařadit do 80. let minulého století. Díky náhradě spojovacího pole za plně elektronické pole se střední doba poruchy ústředny velmi snížila. Řádově se jedná o týdny. S rozvojem digitální techniky se zdokonaluje forma řízení telefonních hovorů na úroveň plně hodnotného integrovaného systému. Vznikají první signalizační systémy, které umožňují dosud nemožné. Jedna ústředna vidí do všech ostatních a může vytvořit rychle a pružně telefonní hovor. Pokud je vzdálený účastník obsazený, je generován obsazovací tón vždy v domácí ústředně. To eliminuje zbytečné blokování hovorových cest v případě se dovolání na obsazeného účastníka, což byl z problémů dřívějších synchronních ústředen. Další velkou výhodou těchto ústředen jsou menší rozměry, nižší spotřeba a snížení nákladů na lidský dohled a údržbu. Bohužel se začínají objevovat první závažní nevýhody, a tím se stává nekompatibilita různých ústředen mezi sebou. Velký rozvoj technologických novinek způsobil to, že každý výrobce začal používat identickou specifikaci implementace, a to způsobilo nemožnost návaznosti na jiného výrobce. Proto se začíná do popředí dostávat nutnost podřizovat se doporučením mezinárodních telekomunikačních organizací. Díky počítačově zaměřené signalizaci mezi ústřednami bylo možné implementovat telefonní služby. Ostatně i přes různé vymoženosti digitálního řízení zůstává normální telefonní stanice bez výrazné změny v telefonování. Připomeňme, že telefonní hovor je neustále analogový, a to po celou cestu telefonního signálu. Ústředny této generace mají ovšem jednu velkou vymoženost. Umožňují přenos čísla volajícího, schopnost dokonalé tarifikace, optimalizace sestavování spojení dle analýzy čísla, zachycení a odposlech zlomyslného volání apod.
[telekomunikace]

tří a půltá generace atú
Klasické telefonní ústředny třetí generace byly specifické tím, že i přes digitální řízení spojovacího pole, byl hovorový signál analogový. Tento signál byl přenášen přes různé tranzistorové spínače a impedanční převodníky a dosti trpěl tvarovým zkreslením. Po větší vzdálenosti docházelo k jeho zesilování, a to si vyžádalo i zesílení šumů. Řešení přinesla až digitalizace hovorového pásma. Na vstupu domácí ústředny byl hovor digitalizován a po celou dobu přenosu byl v digitálním tvaru. Na konci byl opět převeden do analogové podoby a modulován do klasické telefonní linky k volanému telefonu. Tři a půltá generace je odvozená od té skutečnosti, že hovorový signál byl sice digitální, ale vlastní spojovací pole bylo jen trochu poupravené analogové pole. Tranzistory v poli si přeladily své pracovní body z lineárních oblastí na režim zavřeno/otevřeno, a daly tak základ pro prostorové spojovací pole. Problematika řízení pole byla v podstatě stejná. Lze tedy říci, že tato modifikovaná generace nepřinesla nic nového, ale velmi ovlivnila kvalitu hovorů. Přirozeně se pro přenos dálkových hovorů používalo již digitálního traktu PCM, které nahradilo dosud používané FDM systémy.
[telekomunikace]

čtvrtá generace atú
Ústředny čtvrté generace (začátek 90. let) přinášejí do telekomunikací převratnou změnu v oblasti spojovacího pole. Jedná se o časové spojovací pole, které z části nahrazuje prostorové (polohové) pole v nedokonalých ústřednách III a půlté generace. Časové spojovací pole je založené na prohazování hovorových digitálních dat mezi časovými rámci. To umožňuje velmi efektivní multiplování v rámci spojovacího pole. Velmi zjednodušeně lze říci, že časové pole nahrazuje nutné hardware pro uskutečnění takového spojení pomocí polohového pole. Výhodou této ústředny jsou: malé rozměry, velká kapacita, pružná optimalizace vnitřního nevyváženého zatížení apod. S rozvojem počítačové techniky pro osobní a průmyslové oblasti se mikroprocesorová technika dotýká i telekomunikací. Ujednotil se mezi ústřednami signalizační systém SS7, který je dnes považován za standard světových telekomunikací. SS7 umožňuje vytvořit integrované prostředí pro všechny výrobce ústředen pro implementaci služeb a jejich návaznost na další systémy. Díky této skutečnosti se po dlouhé době odráží změna generace domácí ústředny i u uživatele. Ačkoliv i na ústředně IV generace jé hlavním přípojným bodem klasická HTS, lze k ní připojit i terminál ISDN. Rozdílem je především to, že digitální signál ze spojovacího pole pokračuje dále po účastnickém vedení až do terminálu (telefonu) k účastníkovi. Pak lze vytvořit telefonní hovor s nejvyšší možnou kvalitou ve spojení dvou ISDN terminálů, a to přes celou zeměkouli. Vyjma kvality telefonního spojení je ISDN zaměřeno k přenosu informací až na terminál. Tak volající vidí kdo, jej volá, zobrazují se tarifní informace apod. Účastník má možnost přes terminál provádět telefonní služby jako je přesměrování, konferenční hovor apod.
[telekomunikace]

Pátá generace ATÚ
Poslední dnes dosud považovanou generací ústředen jsou ústředny tzv. VoIP telefonie. Ačkoliv tyto ústředny jsou neustále v jakési formě vývoje, respektive standardizaci, mají jednu principiální odlišnost od všech předchozích. Nemají klasické spojovací pole. Zjednodušeně řečeno: jsou levnější o vývoj a náklady na hardware. Náhradou za spojovací pole si je možné představit technologii TCP/IP nebo-li internetu. Dva body, které spolu chtějí hovořit, se představí jako identické IP body sítě a generují hovorové pakety do sítě. Síť už zařídí, že pakety nasměruje přes x,y servery ke koncovému bodu. Jde o jakousi obdobu e-mailu. Tam také nevíme, kde adresát leží, a přesto zprávu dostane. O co je VoIP ústředna lehčí na železe za spojovací pole, o to složitější je v oblasti řízení a dohledu telefonního spojení. Ústřednu páté generace si je možné představit jako softwarovou aplikaci někde na serveru. Klasický telefonní přístroj může být samotné PC se zvukovou kartou, které je (jakoby a,b dráty) síťovým kabelem připojené k serveru (do ústředny). Analýzu volby provede aplikace serveru a v databázi najde koncový IP bod a provede spojení. Spojení mezi PC (telefonem) a serverem (ústřednou) je pomocí speciálního protokolu (telefonní signalizace) např. H.323, SIP apod. Je tedy na první pohled patrné, že ústředna páté generace je zcela odlišná od všech ostatních a plně vychází z počítačové a síťové techniky. Jaké jsou tedy výhody a nevýhody telefonování přes VoIP? Výhody: Konvergence telekomunikační a počítačové sítě, pohodlné ovládání telefonních funkcí a služeb přes PC, levné telefonování. Nevýhody: kvalita hovoru závislá na vytížení sítě, problém s kompatibilitou audio paketů a řídících paketů, nepříjemné zpoždění hlasu, nezanedbatelné echo a telefon přístupný jen na zapnutém PC. Existují i varianty klasického IP telefonu, který se zapojí do ethernetu, jeho cena je však vysoká. Na trhu se objevují pomalu i zařízení AUS, které dokáží převést ethernet na např. 16 klasických telefonních rozhranní pro klasický telefon. Budoucnost rozvoje VoIP sítí je závislá na výkonnosti páteřních sítí internetu a na domluvě a organizaci provozovatelů. Zde se nabízí nepříjemná možnost zmatků a neharmonie provozu takovéto telefonní sítě.
[telekomunikace]

obecný popis dělení přenosových systémů ps
Přenosové systémy slouží pro dálkový přenos hovorů mezi dvěma spojovacími systémy od sebe fyzicky vzdálených. Pro představu si můžeme představit spojení mezi dvěma městy, kde jsou místní ústředny. Tak jako spojovací systémy prošly generačními změnami, tak i přenosové systémy se vyvíjely dle různých technologií. Díky této skutečnosti bylo nutné za definovat interface, které umožnilo nezávislý rozvoj obou složek. Dřívější interface bylo identické přípojné ústředně a říkalo se jim tzv. přenašeče. Úkolem přenosových systémů je přenášet hovorová data a telefonní signalizaci mezi dvěma interface. Dalším vývojovým požadavkem byla redukce počtu fyzických drátů potřebných k přenosu velkého množství hovorů. Radikální změnu platformy přenosových systému přinesla PCM a optický kabel. Definujícími parametry přenosového systému jsou: technologie, počet hovorů zaráz, kvalita hovoru, zpoždění a cena přenosového média.
[telekomunikace]

Nultá generace PS
Ačkoliv se nejedná o technologii přenosového systému, logicky jsem patří velmi staré metody spojování telefonních hovorů na větší vzdálenosti. Mluvíme proto o jakési nulté generaci. Princip byl zcela stejný jako u klasického telefonního okruhu místí ústředny. Dva a,b dráty uzavíraly telefonní okruh až do místa s povoleným hlasovým zkreslením (cca 10km), kde se vyzvonila spojovatelka, která vytvořila další část spojení (nový telefonní okruh) manuálně a hovor byl přenášen přes transformátor. Po určitém počtu hovorový signál byl značně utlumen a zkreslen, díky kapacitě vedení a ztrátách na transformátorech. Systém má plně manuální řízení a směrování je dle ústní žádosti spojovatelky. Dříve byl tento systém používán u železnic.
[telekomunikace]

První generace PS
Tato generace je prvotním pokusem vytvoření přenosového systému. Nejedná se o systém v pravém slova smyslu, neboť přenos dálkových hovorů byl typizovaný na spojovací systém a tvořil jakýsi model přenašeč-(přenašeč-zesilovač-přenašeč)-přenašeč. Přenos byl možný mezi dvěma ústřednami, ale z počátku jen s přičiněním spojovatelky. Jednalo se spíše o přenos telefonního hovoru dvoudrátem přes zesilovací stanice. Držením jistého výkonového zisku telefonního hovoru se podařilo posunout hranice telefonování až na 100km. Po delší době docházelo k tvarovému zkreslení hovoru a zašumění, a to díky ještě nedokonalých zesilovačů. S využitím čtyřdrátového přenosu dálkových hovorů bylo možné použít jistého napěťového klíčování telefonní signalizace, což bylo později základek k automatizovanému meziměstskému provozu. Omezením tohoto systému bylo využití 2/4 drátu pro jeden dálkový hovor, nutnost zesilovacího bodu cca 7-10km, nepružné možnosti signalizace a implementační závislost přenašeče na přípojné ústředně. Hovorový signál byl přenášen analogový v pásmu 0,3-3,4kHz a spojoval ústředny I. generace. V průběhu dalšího vývoje telekomunikací bylo nutné přenášet více telefonních hovorů po stávajícím počtu vedení. Vznikají prvotní pokusy vícenásobných hovorů za pomocí fantomů a superfantomů. Pro použití pásma 0,3-3,4kHz je řadíme do první generace a mluvíme o hybridních přenosech.
[telekomunikace]

Druhé generace PS
Rozmach telekomunikací v 70. a 80. letech začal silně narážet na hlavní parametry přenosových systémů. Byl to malý počet možných současných hovorů a slabá inteligence pro automatické řízení tvorby dálkových spojů. Lze říci, že se jedná o dobu ústředen s křížovými spínači, která již byla schopná částečné optimalizace zatížení přenosového systému v rozsáhlejší telefonní síti. Základním požadavkem na inteligenci telefonní sítě je schopnost přenosu telefonní signalizace z jedné ústředny do druhé a to plně automaticky a s vysokou hodnotou přesnosti. Opět se jedná o jakýsi model přenašeč-přenašeč, který vyjma analogového hovoru přenáší telefonní signalizaci. Zde je zásadní rozdíl oproti první generaci, a to je ve způsobu přenosu signalizace. Zde se upustilo od přenosu pomocí napěťových impulsů na a,b drátech, ale vznikají jakési signalizační značky, které jsou frekvenčně pískány a detekovány v hovorovém pásmu. Velkou výhodou je to, že značky jsou konvergentní s hovorem, jsou automaticky zesilovány a v případě např. tarifování jsou vždy průchozí a nezávislé na platformě použitých ústředen v cestě telefonního spojení. Dálkové spojení je provedeno pomocí 4-drátu s analogovým signálem, který je zesilován na tranzistorových zesilovačích, je méně spolehlivý ale pružnější. Přenosový systém ale neřeší požadavky na přenos více hovorů po stávajícím počtu položených vedení.
[telekomunikace]

dva a půltá generace ps
Při HPH (hlavní provozní hodině) docházelo k tomu, že zájem o využití dálkového hovoru byl větší než byla kapacita přenosového systému. Vývoj byl postaven před nelehký úkol. Vymyslet vícenásobný přenos hovorů po malém počtu vedení. Začínají se objevovat první systémy s frekvenční modulací FDM. Princip spočívá v tom, že více telefonních hovorů v pásmu 0,3-3,4kHz je postupně modulováno do jiného vyššího pásma. Vzniká tak nové frekvenční pásmo VF (např. 11,7kHz-68,1kHz), které je přenášeno pomocí a,b drátu k cílovému přenašeči. Ten toto pásmo demoduluje a vytvoří opět větší počet hovorových pásem 0,3-3,4kHz, které představují jeden směr jednoho hovoru. Výhodou je to, že v hovorovém pásmu je obsažená i telefonní signalizace ve formě telefonních značek, která je modulována, zesilována a odpadá tak paralelní systém, který by se o to staral. Ovšem i zde se naráží na fyzikální bariéry. Parametry stávajících dálkových vedení (tzv. kroucené čtyřky) jsou pro přenos značně nevhodné. Jedná se především o vysoký útlum, intermodulaci a vysoký vliv šumů, které omezují horní kmitočet FV pásma. Technologie elektrických obvodů ukazuje, že je možné modulovat i tyto VF pásma do ještě vyššího VF pásma. Vznikají tak FDM systémy I, II až IV řádu, které pro svou rozšířenost a značnou složitost patří do III. generace.
[telekomunikace]

Třetí generace PS
Myšlenka systému třetí generace, frekvenční modulace, vznikla již mezi II. a III. Hlavním důvodem začlenění do III. generace je fyzické médium, které je důvodem tohoto generačního rozdělení. Dálkové kabely byly konstruovány jako kroucené čtyřky pro přenos nf signálu o počtu tak 40 čtyřek (160 drátů), na kterých bylo možno použít FDM 1 řádu. Slabý průměr vodiče vykazoval vysoký útlum a omezoval maximální horní použitelnou frekvenci. Změna profilu dálkového kabelu skončila v obdobě koaxiálního kabelu. Parametry koaxiálního kabelu jsou předurčeny k přenosu vyšších harmonických signálů (100-1000kHz), které daly prostor pro vznik FDM III a IV řádu umožňující přenos stovek až tisíců telefonních hovorů mezi dvěma ústřednami. Ústředna spojující tři a více dálkových směrů byla nazývána jako uzlová. Hlavní nevýhodou FDM systémů je velmi nízká kvalita hovorů a přeslechy na VF kanálech. Připomeňme jen, že v této době se začínají objevovat první pokusy s digitálním zpracováním telefonních hovorů, které udávají další směr pro rozvoj zcela nových principů přenosových systémů. Vzhledem k rozsáhlému výrobnímu proudu socialistického bloku Evropy v duchu třetí generace ústředen, se stala FDM a křížové spínače na dlouhou dobu brzdou vývoje digitálních telekomunikací v těchto zemí.
[telekomunikace]

čtvrtá generace ps
Diametrální změna systému spojování pomocí časových multiplů se přirozeně projevila i v přenosové technice. Signál se již nepřenáší analogový či FDM modulovaný ale využívá se časového polohování více vzorků v jednom datovém toku. Obecně mluvíme o PCM. Digitální signál je prezentován jako logické střídání jedniček a nul, které je aplikováno na fyzické médium. To může být klasické metalické vedení nebo novější technologie pomocí optického kabelu. Základní rozdíl oproti analogovému signálu je v tom, že se signál nezesiluje, ale regeneruje. Po určité době je nutné vložit tzv. opakovač, který je ještě schopen jednoznačně určit logickou úroveň a následně ji vygeneruje znovu, a to z ostrými hranami. Pokud by se signál zesiloval, zesiloval by se čím dál více tvarově zkreslený. Zkreslení se projevuje tzv. lichoběžníkovatostí obdélníkového průběhu. To je zapříčiněno integračním efektem kapacity vedení. Paradoxní je, že takovýto digitální signál je zcela nevhodný pro přenos pomocí koaxiálních kabelů, které byly hojně položeny v době éry FDM systémů. Výhodnější je použití klasických kroucených párů v kabelu. Nejčastěji používaný systém této generace byl tzv. „dvoumegabit“. 2Mbit/s je přenosová rychlost fyzické vrstvy. Tato technologie je používána ve více systémech. V telekomunikacích se zmiňovanému systému říká „peceemka“. Ta přenáší telefonní hovory v digitálním tvaru a přenáší i telefonní signalizaci, která ovšem není plně digitální v pravém slova smyslu. Použití našla v době překryvné digitalizace jako spojovací příčka mezi novou a starší ústřednou.
[telekomunikace]

čtvrtá a půltá generace ps
Tato generace vychází z principů přenosu digitálního hovoru čtvrté generace v celé šíři přenosového systému. Vykazuje vysokou integritu řízení a optimalizace směrování a vytížení jednotlivých dálkových spojů. Systém používá optického kabelu a je schopen časově sdružit i několik 2Mbit okruhů a vytvářet tak PCM II a III řádu. Tato technologie splňuje kritéria na náročné požadavky propustnosti hovorů v době HPH (hlavní provozní hodina). Od čtvrté generace se liší především logikou směrování hovorů. Datové toky jsou přenosového systému jsou pouze prostředkem pro přenos dat. A za data jsou považovány jak hovory, tak signalizační informace o telefonním hovoru. Spojení spojovacího a přenosového systému vytváří novodobou inteligentní telekomunikační síť. Její základní charakteristiky jsou: Existuje globální informace o všech bodech telekomunikační sítě. Sestavení telefonního hovoru může být provedeno zcela po jiných přenosových linkách než přenos vlastního hovoru, lze monitorovat a optimalizovat zatížení telefonní sítě a každá telefonní ústředna je připojena tzv. minimálně ze dvou stran. Obecně lze tedy říci, že se jedná o přenosový systém, kde speciální SW obsluhuje univerzální datové toky.
[telekomunikace]

obecné dělení a konstrukce hsp
Hovorový spínací prvek HSP je základním stavebním kamenem prostorových (polohových) spínacích polí jak analogových, tak digitálních ústředen. Dle analogového nebo digitálního hovorového signálu jsou kladeny určité vlastnosti na HSP. Mezi základní vlastnosti HSP patří především otázka elektrického napájení a vytváření elektrických okruhů (obr.3.1), které se podílejí na přenosu nezkresleného hovoru na analogových systémech a na přenos nedeformovaného obdélníku na digitálních systémech. HSP svou konstrukcí může vykazovat rozdílné vlastnosti, které byly s dobou vývoje HSP neustále zdokonalovány. Hovorový obvod může být dvou nebo čtyř drátový. Spínací prvek je určující pro útlum hovorového signálu a formu řízení spojení.
[telekomunikace]

Forma řízení HSP
Funkcí HSP je elektricky propojit vstup s výstupem na základě podnětu řízení. Vstup a výstup může být dvoudrátový (a,b dráty). Používáno na starších analogových systémech. Z ekonomického hlediska se později hovorový signál převedl na signál proti interní zemi a počet HSP klesl o polovinu. Forma řízení se dříve používala tzv. galvanicky přímo svázaná, což znamenalo, že řídící napětí přímo ovlivnilo napětí na a,b drátech hovorového vedení (řízení vyšším napětím pro zážeh např. doutnavky). To mělo značné nevýhody ve stabilitách pracovních bodů a potřebou vyšších napěťových zdrojů. S nástupem PN přechodů se začalo používat řízení HSP tzv. galvanicky nepřímo svázané. Použité spínací prvky (dioda, tranzistor) jsou aktivovány průrazným napětím PN přechodu, které je však malé (cca do 1V). S výhodou se využívá i jednosměrnost diod pro principy řízení spínání a rozepínání. Nejideálnější řízení spojování vstupu a výstupu je pomocí tzv. galvanického oddělení. Takový HSP na elektricky oddělené obvody řízení od hovorového vstupu a výstupu. Např. optoprvky, jazýčkové relé.
[telekomunikace]

Vlastnosti řízení HSP
Dle elektrického zapojení, resp. technologie HSP jsou určeny i vlastnosti řízení HSP pro funkcionalitu zapnuto/sepnuto. Důležitý je základní princip, který určuje a) trvalé řízení nebo b) impulsní řízení. Trvalé řízení je takové, které vyžaduje neustálé budicí napětí či proud HSP pro udržení spojení, což může být u relé provozně nákladné. U impulsního řízení se vychází z nějakého principu automatického přidržení stavu. U relé např. přidržovacím obvodem nebo magnetickým přidržením. U PN prvků je použito klopných obvodů, které budí spínací tranzistor. Pozn.: U PN prvků se forma impulsního řízení používá z hlediska ušetření obvodů řízení spojovacího pole, nikoliv za účelem šetření energie. Funkce spínaní a rozepínaní vstupu a výstupu je dána typem HSP. Může být použito budícího kladného impulsu pro sepnutí a záporného impulsu pro rozpojení. Další způsob rozpojení může být s rozpadem (ztrátou napětí na a,b) hovorové cesty apod. Způsobů je mnoho a jsou identické celkové konstrukci spojovacího pole či celé telefonní ústředny.Spínání a rozpínaní vstupu a výstupu jsou dány i impedančními vlastnostmi HSP. Obecně je vyžadováno, aby obvody řízení neovlivňovali hovorový spoj. To lze zajistit pouze u řízení s galvanickým oddělením (optoprvky, relé). U PN prvků se projevují vlastnosti závěrného proudu v rozepnutém stavu a reálného odporu v propustném stavu. Tyto vlastnosti u méně dokonalých PN prvků způsobovaly přeslechy v maticích spínacího pole.Další z charakterizující vlastností pro řízení HSP jsou také výkonové vlastnosti ovládacího obvodu. U velmi starých spínacích prvků (doutnavky) bylo za potřebí aktivace poměrně vysokého napětí (až 100V). S příchodem PN prvků se aktivace spínacího prvku pohybuje v jednotkách mA u bipolárních tranzistorů a v jednotkách V u unipolárních tranzistorů. U systémech s relé je nezanedbatelný celkový odběr proudu způsobený indukčními cívkami.
[telekomunikace]

15alt=Zobrazit předchozí záznamy Zobrazit další záznamy




 Wikipedie   Seznam stránek   Kapitoly témat   Významné servery   Klíčová slova 








Otevře hlavní stranu společnosti AmaPro